Kráčeli po cestě a svírali v rukou balíčky, děti a své poslední fotografie. Vzduch byl plný podzimní vůně – vlhkost, listí, kouř ze vzdálených kamen. Všechno se zdálo téměř obyčejné, nebýt onoho zvláštního ticha. Lidé pochodovali v koloně, aniž by si uvědomovali, že nejdou k přesídlení, ale do rokle, kde končí samotná možnost života.

Babí Jar. Slovo, které se stalo synonymem pro propast. Na konci září 1941 byl Kyjev již pod německou okupací. Oznámení vytištěné velkým písmem nařizovalo všem Židům ve městě, aby se hlásili na okraji města. Někteří věřili, že budou přesídleni. Jiní chápali, ale mlčeli – protože co jiného mohli dělat? V tu chvíli se strach a naděje téměř slévaly v jedno.

Když se kolony přiblížily k rokli, ukázalo se: nebylo úniku. Lidé byli nuceni svléknout se a složit své věci do úhledných hromádek. Některým se podařilo šeptat modlitby, někteří uklidňovali dítě, někteří tam prostě jen stáli – s výrazem ve tváři, který už neudržel rytmus.

Zvuky střelby se slévaly do jednoho nekonečného rytmu. Nejprve hlasitě, pak postupně tiše. Stovky těl padaly na zem a zdálo se, že pod jejich vahou sténají. Vojáci kouřili, smáli se, měnili zbraně. Dva dny. Třicet čtyři tisíc životů. Číslo, které lidská mysl nedokáže pochopit.

Ale cítíte i něco jiného: prázdnotu. Ticho, které potom vládlo, nebylo jen ticho – byl to křik, který nebylo možné slyšet. Protože v té rokli nezůstali žádní svědci.

Později, když město žilo dál – pekl se chléb, slavily se svatby, pracovaly továrny – země pod jejich nohama stále dýchala. Na jaře se zpod trávy vynořovaly kosti. Děti nacházely knoflíky, prsteny, úlomky brýlí. Paměť se nenechala úplně pohřbít.

Sovětská vláda se pokusila toto místo vymazat a proměnit ho v „území bez minulosti“. Rokli zasypali, postavili park, instalovali atrakce. Úřady hovořily o „obětech fašismu“, ale ne o Židech. Jako by neuvedení jména znamenalo, že člověk přestal existovat.

V 60. letech 20. století básník Jevgenij Jevtušenko napsal: „Nad Babím Jarem nejsou žádné památky.“ Tyto verše byly výzvou, téměř pláčem. Protože paměť není kámen, ale živoucí bolest. Po těchto slovech se spisovatelé, skladatelé a očití svědci znovu začali bavit o tomto místě. Šostakovič napsal symfonii, která nahání mrazení po zádech i těm, kteří nikdy neslyšeli výstřely.

Pravdou ale je, že Babí Jar není jen o minulosti. Je to zrcadlo, do kterého se dnes musíme podívat. Kolikrát už lidstvo toto gesto zopakovalo – odvrátit se, vyhnout se pohledu? Pokaždé, když mlčíme, pokaždé, když souhlasíme s tím, že si někdo „nezaslouží“ žít, se ta rokle znovu otevře.

Jeden z přeživších chlapců později řekl: „Země pode mnou byla teplá.“ Tato fráze je děsivější než jakékoli číslo nebo kronika. Teplý znamená stále živý. Znamená to, že smrt nestihla vychladnout.

Stál jsem tam, o mnoho let později, mezi trávou, kde teď stojí cestičky a lavičky. Vítr šustil listím a zdálo se, že dýchám. Ani křik, ani zvuk – jen šustění. A najednou pochopíte: toto místo si nevyžaduje slzy. Vyžaduje si vzpomínku.

Protože když zapomeneme, země se znovu zahřeje.