„Přines mi kávu, ženo!“ prořízl ranní vzduch poručíkův hlas jako výstřel. Prach nad cvičištěm se ani nestihl usadit po nástupu a jeho výkřik se už ozýval mezi stany.
Dívka stála s hrnkem v ruce. Na její tváři nebyla ani stopa strachu. Jen chladné, soustředěné ticho.
„Jsem vojačka, stejně jako ty,“ odpověděla tiše, ale dostatečně hlasitě, aby ji všichni slyšeli. „Nepodávám kávu. Jdu příkladem.“

Na vteřinu vzduch zmrzl. Zdálo se, že i vlajka na stožáru přestala šustit. Poručík přistoupil blíž – příliš blízko. Páchl spáleninou, potem a ponížením, které cítil, ale nepřiznával.
„Nevíš, s kým mluvíš,“ zasyčel. „Za taková slova by tě mohli odsud vyhodit.“
Nehýbala se. Jen její pohled – přímý, klidný, téměř vzdorovitý.
„Vím,“ řekla tiše. „S někým, kdo si plete moc s důstojností.“

Dav se pohnul. Někdo zakašlal, někdo se odvrátil a předstíral, že je zaneprázdněný. Všichni cítili pach něčeho nebezpečného. Poručík mávl rukou, ale neudeřil – neodvážil se. Místo toho jen hodil přes rameno:
„Zítra se ohlásím veliteli. Uvidíme, jak budete zpívat.“

Noc v táboře tiše ubíhala. Déšť bubnoval na plátěné střechy stanů. Dívka seděla uvnitř a čistila si pušku. Její prsty se pohybovaly sebejistě, bez zbytečných myšlenek. Už věděla, že zítra se o všem rozhodne. Ale ne tak, jak očekával.

Ráno začalo poplachem. Někde ve východním sektoru vybuchla mina – průzkumný tým se dostal pod palbu. Poručík tam byl. Panika, krátké povely, bláto, krev. Dívka, která uslyšela výkřiky v rádiu, popadla lékárničku a bez čekání na rozkazy se vrhla k výbuchu.

Když dosáhla svého místa, země pod jejíma nohama kouřila. Poručík ležel u zákopu a držel se zraněného ramene.
„Nepřibližuj se,“ zaskřehotal, „udělám to sám…“
Neposlouchala. Roztrhla si rukáv, zastavila krvácení a dala si plášť pod hlavu.
„Buď zticha,“ řekla. „Šetři síly.“

Pokusil se usmát – neohrabaně, zmateně.
„Já… jsem si nemyslel, že…“
„Že vám žena může zachránit život?“ dokončila. „Pamatujte, veliteli, že vlast se nebrání pohlavím, ale duchem.“

Když je evakuovali, celý tábor mlčky sledoval, jak ho táhne bahnem, zatímco šrapnely hvízdaly. Později, v nemocnici, požádal o setkání. Jeho tvář zbledla, jako by mu někdo strhl brnění.
„Měl jsi pravdu,“ řekl tiše. „Viděl jsem ve tobě slabost, ale ty jsi našla sílu, která mi sama chyběla.“

Jen přikývla. „Všichni se učíme, veliteli. Jen ne každý přizná od koho.“

Další den byl v táboře vydán rozkaz. Dívka byla představena k vyznamenání – za statečnost a záchranu kamaráda. A tentýž poručík osobně stál před frontou a řekl:
„Včera jsem byla slepá. Dnes vidím jasně. Tato vojačka je příkladem pro nás všechny.“

Ani živá duše nepronesla ani slovo. Jen vítr vanoucí mezi stany jim připomínal, jak tenká je hranice mezi hrdostí a ctí.
A pokud se nyní někdo z nově příchozích podíval na tu dívku, viděl víc než jen vojačku. Viděli člověka, který v nejtěžší chvíli zvolil lidskost před hrdostí.

Někdy nejsou k ničení starého řádu potřeba hlasité protesty. Stačí prostě nepodávat kávu a zůstat stát.