Anna znala pach smrti lépe než vůni kávy. Ulpíval jí na kůži, usazoval se ve vlasech jako neviditelný prach. Po třech letech v márnici přestala ucukávat při pohledu na těla, přestala zavírat oči, když je přikrývala prostěradly. Jen jeden zvuk ji stále rozechvěl – tiché vrzání kovových krabic, když se otevíraly. Ten zvuk vždycky znamenal začátek něčího konečného ticha.

Den, kdy ho přivezli, se nijak nelišil od ostatních. Muž kolem třicítky, srdce náhle zlomené, bez šance. Vypadal jako život zkrácený uprostřed věty. Drahé hodinky, košile Armaniho, prsten – masivní zlatý, s rytinou uvnitř. Příliš krásný na to, aby ho nechali v chladu. Příliš lákavý pro muže unaveného chudobou.

Anna se zpočátku jen dívala. Pak začala přemýšlet. Pak – přesvědčovat sama sebe. „Stejně si toho nevšimne. Nikdo se to nedozví. Není to hřích, je to prostě věc.“

Večer byla márnice prázdná. Venku déšť bušil do skla, vzduch voněl alkoholem a chladem. Světlo mihotalo, jako by někdo prošel kolem vypínače. Anna si natáhla rukavice a přistoupila k tělu. Prsten se v tlumeném světle leskl. Otevřela ho nehtem, jemně zatáhla, ale nepohnul se. Bylo to, jako by ho držel muž.

„Pusť…“ zašeptala si pro sebe a tiše se zasmála: „Vtipné, že?“

Ale v tu chvíli se zdálo, že vzduch kolem ní zhoustne. Kovový stůl zavrzal. Zatáhla znovu, silněji. Prsten se nepohnul. Pak se Anna rozhodla – chytila ​​ho za ruku oběma dlaněmi.

Chlad ji udeřil jako elektrický šok. Její prsty, dříve nehybné, se třásly. Opravdová, živoucí křeč. Anna vykřikla – ne bolestí, ale hrůzou. Ucukla a zakopla o vozík. Po celém těle jí naskakovala husí kůže, srdce jí bušilo někde v krku.

„Ne… ne, jen se mi to zdálo…“ snažila se přesvědčit sama sebe a dívala se do jeho tiché tváře.

Mužovy oči však byly lehce pootevřené. Jen trochu. Jako by se díval. Nevědomky, jako by byl z jiného světa.

Anna ztuhla. Pak třesoucíma se rukama popadla baterku a posvítila si s ní – zornice se rozšířily. Všechno bylo, jako by byl naživu.
Prudce vydechla a spěchala k východu, ale dveře se nehnuly. Zámek byl zaseknutý. Z reproduktoru na zdi se ozval náhlý sípavý zvuk – staré rádio, dávno nefunkční, na vteřinu ožilo.
„Anno…“
Hlas byl tlumený, mužný, tichý, ale rozeznatelný – ten samý, co ležel před ní.

Ztuhla. Sáhla po vypínači, ale světla se sama od sebe rozsvítila, jako by je někdo zapnul zvenčí. Světlo se stalo drsným a řezalo jí do očí. Tělo na stole bylo nyní v jiné poloze – ruka, které se dotýkala, poklesla, jako by sahala k podlaze. A prsten… byl pryč.

Anna si nepamatovala, jak se dostala ven. Probudila se venku, v dešti, bosá, s krvavou dlaní. Na prstu – zlatý prsten. Ten samý. Zdálo se, že jí přirostl ke kůži, nechtěl se sundat, ať táhla sebevíc.

Lékař, který ji později vyšetřil, řekl, že nemá žádné popáleniny, jen zvláštní značku – jako by se kov vpálil do jejího těla. Její kolegové se smáli a říkali, že prostě ztratila odvahu. Ale Anna se od té doby do márnice nevrátila.

Někdy si v noci představuje, jak se prsten rozpaluje. Že jí někdo poblíž dýchá do ucha, tiše, téměř něžně, a říká:

„Říkal jsem ti, abys se ho nedotýkala.“

A pak si vzpomene na okamžik, kdy studená ruka pod jejími prsty ožila.
A chápe – některé věci, i z mrtvých, nelze vzít.

A přece to všechno začalo jednoduchou myšlenkou: „Stejně si toho nevšimne.“
Teď, pokaždé, když se na prsten podívá, ví – všiml si ho.