Pamatuji si vůni vanilky a lehký kouř ze svíček. Hudbu – tichou, jako dýchání před zpovědí. Všechno bylo připravené: víno dýchalo ve sklenici, salát se třpytil kapkou oleje a já jsem jako malá holčička běhala mezi zrcadlem a sporákem a kontrolovala, jestli není příliš světlý, ne příliš fádní. Bylo mi 54, ale ten večer jsem se cítila živá.

Měl dorazit přesně v osm. Sledovala jsem ručičky hodin, jako by to byl rozsudek smrti. Něco ve mně se chvělo: strach z toho, že budu směšná, a touha být potřebná. Víte, je to zvláštní – po rozvodu jsem přísahala, že už nikdy nepustím muže do svého domu. Ale osamělost umí mluvit – šeptat, naléhavě, v noci.

Bylo osm hodin. Tři krátké zaklepání na dveře.
Otevřela jsem dveře… a ztuhla.

Nebyl to on, kdo stál na prahu. Byl to můj bývalý manžel.

Ten samý, co kdysi odešel, práskl dveřmi a řekl: „Jsi až příliš dokonalá. Je nemožné s tebou žít.“

Neuvědomila jsem si hned, že dýchám. Všechno ve mně se sevřelo. Držel kytici – ty samé bílé růže, které nám nosil k výročím. Jen teď vypadaly cizí.

„Ahoj,“ řekl tiše. „Já… jsem jen tak šel kolem.“

Náhodou. V osm hodin večer. Zrovna v den, kdy jsem se poprvé rozhodla začít znovu. Bylo to, jako by svět otevřel jeviště, aby mi ukázal starou hru v novém dějství.

„Přišel jsi ve špatnou dobu,“ odpověděla jsem a cítila, jak se mi třese hlas, jako příliš napnuté housle.

Unaveně se usmál.
„Já vím. Jen… jsem chtěl vědět, jak se máš.“

Ta věta bolela víc než urážka. Protože takhle se vždycky vracel – ne z lásky, ale aby se ujistil, že tu stále čekám.

V domě zpívala hudba. Svíčky mihotaly. A někde v kuchyni chladla večeře pro někoho jiného. Pro někoho, kdo už možná stál u vchodu.

„Jdi pryč,“ řekla jsem, aniž bych vzhlédla. „Dnes večer není tvůj.“

Chtěl něco říct, ale mlčel. Jen si povzdechl, jako muž, který si náhle uvědomil, že je navždy pozdě. Dveře se zavřely. A s tím zvukem, jako by se ve mně zřítila stará zeď.

Stála jsem opřená o zárubeň. Srdce mi bušilo, jako bych právě utekla. Víno se ve sklenici třpytilo, ale věděla jsem: pokud teď nepřijde, tak to tak má být.

Uběhlo pět minut. Pak deset. Žádné zvonění, žádné klepání. Jen ticho a vůně růží – zanechané pro toho, kdo odešel.

A najednou… další tři klepání. Trhla jsem sebou. Opravdu se vrátil? Pomalu jsem se blížila ke dveřím, jako by to bylo rozhodnutí, kterému jsem nemohla uniknout.
Otevřela jsem je – a uviděla.

Stál tam, ten samý soused, pro kterého jsem si dnes oblékla své oblíbené šaty. V rozpacích, s lahví vína a rozpačitým úsměvem.

„Promiňte, trochu se zpozdím. Doprava,“ řekl. „Voníte tak… jako jaro.“

Zasmála jsem se. Opravdovým, vřelým smíchem, takovým, jaký jsem neslyšela už léta. V tu chvíli jsem si uvědomila: život se má jak vracet – ne k těm, na které čekáme, ale k těm, kteří přijdou včas.

Dlouho jsme večeřeli. Mluvil o knihách, o psech, o moři, kde nikdy nebyl. Poslouchala jsem a přistihla se, že už ho nesrovnávám. Nebojím se. Nečekám ránu.

Když odešel, svíčky stále hořely. Šla jsem k oknu – venku pršelo a kapky stékaly po skle, jako by někdo kreslil novou čáru mým životem.

Zahlédla jsem jeho postavu dole. Zvedl hlavu, usmál se a zamával. A já jsem si najednou pomyslela: možná láska není oheň, ale jen tiché světlo v okně, které se objeví, když to nejméně čekáte?

Sfoukla jsem svíčky. Dům voněl po víně a růžích.
A poprvé po dlouhé době jsem cítila – ne osamělost, ale klid.

Jistě jsem věděla jen jednu věc: až mi příště někdo zaklepe na dveře…
neztuhnu strachy.
Usměji se.