A najednou se tento křehký řád roztříštil jako sklo.

U vchodu stál muž. Zmačkaný, špinavý, s obličejem pokrytým prachem z ulice. Jeho kabát mohl být kdysi hnědý, ale teď vypadal šedý, téměř bezbarvý. Voněl ulicí – mokrou lepenkou, levným tabákem a deštěm. Nikdo nevěděl, kdo je. Ale všichni už věděli, že není z jejich světa.

„Hej, ochranka!“ zašeptal někdo u stolu.
„Pusťte ho,“ dodala chladně žena se sklenkou šampaňského.

Muž kráčel vpřed. Pomalu, jako by každý krok byl výzvou. Sál ztichl. Ztichli i hudebníci. Jen cvaknutí vidličky o talíř se ozvalo hlasitěji než všechny ostatní.

Přistoupil k pódiu a požádal o mikrofon. Číšník ztuhl, nejistý, jak odpovědět. Ženich se zamračil.
„Promiňte,“ řekl, „myslím, že jste přišel ke špatným dveřím.“
„Ne,“ odpověděl cizinec a podíval se mu přímo do očí. „Přišel jsem tam, kam jsem měl být.“

Sálem se rozléhal smích, nervózní, s nádechem znechucení. Někdo zašeptal:
„Asi je opilý. Chystá se žebrat.“

Muž zvedl mikrofon. Jeho hlas byl chraplavý, jako by dávno zapomněl lidskou řeč.
„Nejsem tu pro peníze,“ řekl. „Ani pro jídlo.“

Lapal po dechu a podíval se do sálu.
„Přišel jsem se rozloučit.“

Všichni si vyměnili pohledy. Nevěsta zbledla. Ženich pomalu spustil ruku, v níž svíral sklenici.
„Rozloučit se… s kým?“ zeptal se někdo.

„S mužem, který mi kdysi zachránil život,“ řekl tiše. „Jmenuje se Andrej.“

Ženich sebou trhl. V jeho očích se zablesklo poznání. Ale neřekl nic.

„Před mnoha lety,“ pokračoval bezdomovec, „jsem byl jiný. Mladý, hloupý. Měl jsem nehodu. Auto se převrátilo, benzín se rozlil na chodník a všechno začalo hořet. A pak mě z ohně vytáhl chlapík, který jel kolem. Měl popálené ruce, obličej také. A pak prostě odešel. Nepožádal o slovo ani o poděkování. Snažil jsem se ho najít. Nemohl jsem. Až do dneška.“

Místnost se ztěžkla oddechem. Někteří se dívali dolů, jiní předstírali, že pijí.

„Poznal jsem ho z fotky,“ řekl muž. „Podle jeho úsměvu. Ten se nezměnil. Změnily se jen jeho oči.“

Otočil se k ženichovi.
„Nemyslel sis, že přijdu, Andreji?“

Ticho bylo hlasitější než potlesk. Ženich stál nehybně. Nevěsta se k němu pomalu otočila, tvář ztuhla někde mezi hrůzou a nepochopením.

„Ty… jsi ho znal?“ zašeptala.

Neodpověděl. Jen vykročil vpřed, jako by chtěl něco říct, ale slova mu utkvěla v paměti.

Bezdomovec se zasmál.
„Nechci vám zkazit oslavu. Jen jsem vám chtěl říct… poděkovat. Za to, že jste nešli kolem. Za to, že jste se jednou nebáli špíny a krve. Tehdy jste byl muž a já nic. Dnes je to naopak.“

Položil mikrofon na stůl a zamířil k východu. Lidé se rozestoupili. Teď se nikdo nesmál. Nikdo se neodvrátil. Ani ti nejpyšnější.

Když došel ke dveřím, ženich vyskočil.
„Počkejte!“ zakřičel. „Já… já jsem nevěděl, že jste naživu.“

Muž se zastavil, ale neotočil se.
„Teď už to víte,“ řekl.

Dveře se zavřely.

Světla v hale se znovu rozjasnila, začala hrát hudba, ale všechno bylo jiné. Smích už se nezdál lehký, úsměvy už nebyly upřímné.

Později, když se nevěsta zeptala, proč o tom nikdy nemluví, ženich odpověděl:
„Protože ne všechny rány se hojí na kůži.“

A možná právě tehdy si poprvé uvědomil, že muž považovaný za špinavého je jediný skutečně čistý.

A ve vzduchu stále visela vůně jasmínu. Stejná – ale jiná.