Šplouchání vody, ostrý zápach bělidla a něčí smích – ne laskavý, ale řezavý jako sklo.
Zahnula jsem za roh a uviděla ženu v drahém kabátě, jak stojí nad uklízečkou. Ona – šedovlasá, shrbená, v modré uniformě – klečela u mrazáku a třesoucíma se rukama držela hadr. Kýbl se převrátil a po dlaždicích stékala kalná voda.

„Vážně?“ zaječela žena. „Málem jste mi zničila tašku!“

„Promiňte, paní… Já…“ začala stará žena, ale nestihla to dořeknout. Špinavá voda se jí už rozlévala u nohou a zákazníci, jako by se dohodli, předstírali, že si toho nevšimli. Jejich oči jen sklouzly kolem.

Něco ve mně cvaklo. Únava z dvanáctihodinové služby ustoupila něčemu horkému a těžkému.
„Hej!“ Řekl jsem hlasitěji, než jsem chtěl. „Nemyslíš, že to přeháníš?“

Žena se otočila.
„Uvědomuješ si vůbec, s kým mluvíš?“

„Ne,“ odpověděl jsem klidně. „Ale myslím, že tvůj terapeut ano.“

Na chvíli se ve vzduchu vznášelo ticho. Pak někdo vybuchl smíchy, někdo zakašlal, jako by nechtěně. Žena zrudla, praštila podpatkem o podlahu a odešla, šustíc taškou jako vlajkou porážky.

Stará žena celou dobu mlčela. Když jsem se přiblížil, zářily jí oči.
„Neměla jsi, drahá… Jsou takoví… můžou způsobit potíže.“
„A stud je stejně zlý jako potíže,“ odpověděl jsem a podal jí kapesník.

Společně jsme setřeli vodu.
„Dnes mám narozeniny,“ řekla náhle, jako by se omlouvala.

Slova vyšla tiše, téměř neohrabaně. Šel jsem k pokladně, koupil si malý koláček a svíčku. Vrátil jsem se.
„Všechno nejlepší k narozeninám,“ řekla jsem a zapálila svíčku. „Pospěš si, než mě vyhodí za ‚porušení bezpečnosti‘.“

Zasmála se – jasným, dívčím smíchem, v němž bylo všechno: úleva, vděčnost, život.

Další den, pozdě večer, jsem znovu šla do stejného supermarketu. Chtěla jsem si jen koupit chleba a odejít. Ale jakmile jsem vešla, z reproduktorů se ozvalo praskání a po něm hlas:

„Pozor, milí zákazníci! Zdravotní sestra Emily Clymbersová, prosím, dostavte se do kanceláře vedoucího.“

Jméno. Celé jméno. Žádné chyby.“
Ztuhla jsem. Někdo kolem mě se tiše zasmál:
„Ach, vypadá to, že toho včera někdo namluvil příliš mnoho…“

Srdce mi kleslo. Procházela jsem kolem řad, kolem košíků s jablky a cítila jsem na zádech pohledy všech. Na konci místnosti stály tytéž dveře s cedulkou: „Pouze pro zaměstnance.“

Otevřela jsem je. Za dveřmi byla úzká chodba a chlap v uniformě.
„Čekali jsme na vás,“ řekl, ale ne tónem, který jsem očekávala. Ne výhružně. Skoro tiše.

Zavedl mě do malé kanceláře. Za stolem seděl tentýž manažer, malý muž s unaveným obličejem. Na zdi visela fotografie zaměstnanců.
„Posaďte se,“ řekl. „Tohle není stížnost.“

Vytáhl zpod stolu bílou tašku. Uvnitř byly květiny, krabice od dortu a karta.
„Od Margaret. Děkuji, že jste mě ochránila.“

Manažer sklopil zrak.
„Pracuje pro nás dvacet let. Nikdy si nikomu nestěžovala.“ Dnes ráno mi tohle přinesla a zeptala se: ‚Jestli přijde ta dívka v bílém plášti, řekni jí to.‘ Popsala tě dokonale.“

Nedostávala jsem slov. Jen teplo se mi rozlévalo někde pod žebry, kde se obvykle hromadí únava.

„Kde je?“ zeptal jsem se.
„Odešla do důchodu,“ řekl. „Říká, že chce poprvé po letech oslavit narozeniny mimo práci.“

Vyšel jsem z kanceláře a na chvíli se zastavil u pultu, kde se to všechno včera stalo. Podlaha byla čistá a lesklá. V odrazu dlaždic se mi zableskla tvář – unavený, ale živý.

A najednou jsem si pomyslel: jak zvláštní. Někdy si myslíte, že jste se jen někoho zastali. Ale ve skutečnosti jste jim obnovili právo na radost. A sobě kousek víry v lidstvo.

Z reproduktorů se znovu ozval stejný hlas:
„Děkujeme všem našim zákazníkům za jejich laskavost a respekt.“

Náhoda? Možná. Ale cítil jsem, jako by mluvil ke mně osobně.

A usmál jsem se.