Probudila jsem se na zvláštní zvuk – jako by někdo dýchal poblíž, velmi tiše, téměř neslyšně. V pokoji vonělo železo a mléko, jako když necháte okno dlouho zavřené. Měsíc visel přímo nad postelí, jeho světlo klouzalo po tváři mého manžela. Klečel, hlavu měl skloněnou k mému břichu a šeptal. Chtěla jsem se ho zeptat, co dělá, ale slova mi uvízla. Pohyboval rty, zavřené oči, jako by byl někde daleko.

„S kým mluvíš?“ zašeptala jsem konečně.

Zachvěl se a podíval se na mě – zamračený, nechápavý.
„S ní,“ odpověděl po pauze. „Odpovídá.“

Od té doby jsem nespala klidně. Každou noc – přesně o půlnoci – se budil. Šeptem. Někdy mě hladil po břiše, někdy – jako by poslouchal – něco psal na kousek papíru. Druhý den ráno všechno zapomněl. „Musel se mi to zdát,“ říkal a unaveně si třel spánky.

Snažila jsem se najít racionální vysvětlení. Možná to byl stres? Možná jen sny? Ale jednoho dne jsem uslyšela něco, co jsem nemohla spsat únavě.

„Nespěchej… musí se dostat ven…“

Zadržela jsem dech. Kdo – „on“? Proč „se dostat ven“? Dítě se ještě nenarodilo, bylo mu teprve sedm měsíců. Ale každé slovo, které řekl, znělo, jako by nemluvil o budoucnosti, ale o něčem, co se už děje.

Druhý den ráno jsem pod polštářem našla kus papíru. Roztřepená písmena, jako by někdo psal ve tmě:
„Pamatuje si. Musíme to urychlit.“

Oněměla jsem. Tvrdil, že ten vzkaz nikdy předtím neviděl. Ale poznala jsem jeho rukopis.

Ten večer jsem pozvala svou kamarádku Amaru, tu, která vždycky dokázala najít všední vysvětlení i v zázracích. Seděly jsme v kuchyni a já jí všechno vyprávěla – vůně, šepot, poznámky. Mlčela a pak řekla: „Možná se jen bojíš. Dítě je změna a změna je vždycky děsivá.“

Téměř jsem mu uvěřila. Téměř.

O tři dny později přinesl domů starou dřevěnou krabici zamčenou rezavým visacím zámkem. Řekl, že ji našel na půdě svých rodičů. „Suvenýr z dětství.“ Ale proč se mu pak třásly ruce? Proč dal krabici do dětského pokoje a zakázal mi ji otevírat?

Tu noc jsem se znovu probudila – tentokrát do zápachu kouře. Stál uprostřed místnosti, otevřená krabice vedle něj. Na podlaze byly staré dětské věci, ale ne naše. Malé boty, zažloutlá fotografie miminka, vybledlá plenka. Na fotce je sám, ale vedle něj je žena, kterou jsem nikdy neviděla. A nápis na zadní straně zní: „Vrátíme se pro ni.“

„Co to je?“ Hlas se mi zlomil.

Neodpověděl. Jen se na mě podíval pohledem, který nepatří živému člověku.

Od té doby nespal. Sedí u postele a čeká. Někdy zašeptá něco jako:
„Zbývá už jen chvilka.“ Slíbila.

Začala jsem se bát ticha. V tom tichu slyším víc než jen jeho šepot – je tam něco jiného. Jako by to někdo uvnitř mě opakoval, trochu tišeji, trochu hlubší.

Zkusila jsem odejít. Dvakrát. Ale jakmile jsem si sbalila věci, začaly kontrakce. Předčasné, falešné, mučivé. Držel mě za ruku, utěšoval mě, sliboval, že všechno bude v pořádku.

„Hlavní je, neklást odpor,“ zašeptal. „Všechno jde tak, jak má.“

Naposledy, když jsem se probudila, slyšela jsem dětský smích. Ne pláč, ale smích. Křičela jsem, ale nikdo tam nebyl. Jen můj manžel, stále klečící, se zavřenýma očima a úsměvem na tváři. Na košili měl stopy krve.

„Je tady,“ řekl. „Konečně.“

Nevěděla jsem, koho tím myslí. Cítila jsem jen chlad – zevnitř, někde v břiše, jako by se něco otevřelo.

A pak se všechno zastavilo. Světlo zablikalo – a zhaslo.

Teď, když se v noci probudím, slyším stejný šepot, ale ne od něj. Zevnitř. A slova jsou jasnější. Nevolají ho. Volají mě.

Někdy si myslím: možná je to všechno jen strach? Hormony, sny, únava. A pak vidím tenké šmouhy na zdi dětského pokoje – jako by někdo prstem přejel prachem a napsal křivé slovo: „Brzy.“

A už nemůžu spát.

Protože od té doby, co jsem otěhotněla, už nejsem sama. Ale kdo z nás je matka a kdo dítě?