Siréna hasičského vozu prolomila ticho, když jsem viděla, jak se můj syn vynořuje z plamenů. Obličej měl pokrytý sazemi, vlasy spálené, košili napůl spálenou. Ale v náručí měl malou holčičku, zabalenou v dece, plačící a živá. Dav zalapal po dechu, někteří tleskali, někteří ho natáčeli. Stála jsem tam a nemohla se k nim přiblížit. Jen se na mě podíval a zašeptal:

„Nemohl jsem ji tam nechat.“

Ten večer o něm mluvilo celé sousedství. Volali reportéři, sousedé přinesli jídlo, říkali slova, která vás zároveň rozplakala i rozesmála. Ale když přišlo ráno, všechno se změnilo. Na dveřích visel útržek papíru, jako by ho zavál vítr.

„Zítra, 5 hodin ráno. Červená limuzína. Blízko školy.“

Zprávu jsem si přečetla mnohokrát. Žádný podpis. Žádné vysvětlení. Kdo věděl o škole, o nás, o včerejšku? Cítila jsem, jak se mi ruce třesou zimou. Mohl to být hloupý vtip. Nebo něco horšího.

Noc uběhla téměř bezesně. V domě bylo napjaté ticho. Zdálo se, že i hodiny tikají pomaleji. Ve čtyři čtyřicet pět jsem to už nemohl vydržet – oblékl jsem si bundu a vyšel ven. Vzduch byl vlhký a páchl po spálenině, jako by město ještě nestihlo smýt požár předchozího dne. Na křižovatce stála limuzína. Červená, lesklá, jako hračka ve vitríně.

Přiblížil jsem se. Okénko řidiče se lehce pootevřelo a ženský hlas řekl:
„Děkuji vám, váš syn. Zachránil mou dceru. Ale teď potřebujete něco vědět.“

Cítil jsem, jak ve mně všechno ztuhlo. Z okna se natáhla ruka – v ní obálka.
„Dejte mu to,“ řekla. „Ale neotevírejte to.“

Limuzína se plynule rozjela a zmizela za rohem. Zůstal jsem stát sám a držel obálku, která mi jako by tepala v prstech. Uvnitř byla dětská kresba: dva lidé držící se za ruce uprostřed ohně. Dole podpis dětským rukopisem: „Slíbil jsi, že se vrátíš.“

Otočil jsem se – nikdo. Jen šustění větru a prázdná silnice. Co měl přinést zpět? Proč?

Když se můj syn probudil, ukázal jsem mu kresbu. Zbledl.
„Tati… tu kresbu jsem už viděl.“ Jeho hlas se zachvěl. „Na zdi stodoly, než oheň všechno pohltil.“

Cítil jsem, jak mi po zádech přeběhl mráz. Stáli jsme v kuchyni, v ranním světle, ale zdálo se, jako by nás slunce už nehřálo.

Jel jsem na místo. Popel, černé trámy, zápach kouře. A najednou – na jedné ze spálených cihel – otisk dětské ruky, zanechaný v sazích. Malý, stejně jako ta dívka. Ale poblíž – druhý otisk. Trochu větší.

Můj syn stál poblíž a mlčel.
„Myslíš… že zemřela dříve?“ Zeptal jsem se a nevěřil vlastním slovům.

Neodpověděl. Jen zíral na ty stopy.

Pak jsem si uvědomil: ne všechno se dá vysvětlit. Někdy oheň vezme víc než jen domy – stírá hranice mezi „včerejškem“ a „dnes“, mezi živými a těmi, kteří nestihli odejít.

Od té doby nespím za úsvitu. Čas od času si myslím, že slyším vzdálený zvuk motoru. A když je ulice ještě tma, přistihnu se, jak si říkám: možná se ta limuzína znovu objeví.

A pak si vzpomenu – můj syn zachránil dívku z ohně.
A právě v tu chvíli ho už někdo sledoval…