Loki zavrčel, jako by do místnosti vstoupil cizinec. Ucukla jsem a cítila, jak se mu pod dlaní ježí srst. Manžel ke mně udělal krok a znovu ten tichý, varovný zvuk – ne hněv, ale instinkt. Pak jsem se zasmála: „Jen žárlí.“ Vtipné, že? Jen můj smích pak zněl napjatě, jako struna, která se každou chvíli přetrhne.

Loki vždycky vycítil věci, kterých jsem si nevšímala. Přišel ke mně, když jsem plakala, lehl si vedle mě a položil mi čenich na klín. Jeho oči – šedozelené, hluboké, téměř lidské – jako by se ptaly: „Jsi si jistá, že jsi šťastná?“ A já jsem ho tvrdohlavě odmávala. Jak by člověk nemohl být šťastný, když má lásku, domov a dítě na cestě?

Když jsem manželovi řekla, že jsem těhotná, pevně mě objal, skoro až příliš pevně. A Loki stál ve dveřích a tiše se usmíval. V tu chvíli jsem si myslela, že je to špatné znamení, ale rychle jsem na to zapomněla. Nechtěla jsem vidět praskliny, dokud se všechno ještě třpytilo. Ten večer poprvé zvedl sklenici a řekl, že teď budeme mít „skutečnou rodinu“. Ale na dně sklenice se zdálo, že už se vznášela lež.

První týdny ubíhaly v blaženém oparu. Loki spal na mém břiše, jako by hlídal někoho, koho jsem ještě neznala. Někdy se náhle stal ostražitým, když do pokoje vstoupil můj manžel. Cítila jsem jeho pohled, jeho teplý dech na své kůži. Ale nechápala jsem, že nechrání mě – nás.

„Loki, přestaň!“ zasyčela jsem. „Je to tatínek!“
Pes sklopil oči, ale nehnul se. Jako by věděl, že slovo „tatínek“ neznamená vždy „bezpečí“.

A pak – krev. Malá skvrna na prostěradle, zápach železa, strach, který mi prořízl hrdlo. Zavolala jsem doktora. Můj manžel stál ve dveřích, bledý a podrážděný. Doktor řekl, že je všechno v pořádku, jako obvykle. Jen Loki, sedící u postele, zavrčel, když odcházel. To bylo poprvé, co mě zamrazilo: proč takhle reaguje na někoho, kdo by tam měl být?

O pár týdnů později jsem zaslechla telefonní rozhovor. Hlas mého manžela – tichý, napjatý:
„Nic netuší… ne, nenašla žádné výsledky testů. Všechno smažu.“
Ztuhla jsem. Svět se zamračil. Jaké testy? Čí? Loki zvedl hlavu, jako by všemu rozuměl dřív než já. Chytila ​​jsem ho za obojek a jako by mě vedl, šel k manželovu notebooku. Heslo – jméno naší dcery, kterou jsme stále čekali.
Složka s lékařskou dokumentací. Moje výsledky. Jen… data se neshodovala. Lékařovy zfalšované podpisy. Diagnóza zněla „zvýšená pravděpodobnost vrozených vad“.
Chtěl mě přesvědčit, že dítě nemusí přežít. Že musím „důvěřovat lékařům“, kteří, jak se ukázalo, ani neexistují.

Nepamatuji si, že bych plakala. Pamatuji si, jak Loki seděl vedle mě, těžce dýchal a díval se mi přímo do očí.
„Zachránil jsi nás,“ zašeptala jsem.
Můj manžel se vrátil domů pozdě. Už jsem všechno věděla.
„Jak jsi to věděla?“ zeptal se, ne překvapeně, ale unaveně.
Mlčela jsem. Loki stál mezi námi. Jeho vrčení už neznělo výhružně – bylo to varování.
„Jdi pryč,“ řekl můj manžel. „Do toho ti nic není.“
Ale Loki se nepohnul. A když ke mně udělal krok, pes skočil. Ne aby zaútočil – aby se bránil. Můj manžel ucouvl, udeřil do stolu a s nadávkou odešel.

O týden později jsem si sbalila věci. Loki šel vedle mě stejným krokem, jakým mě kdysi doprovázel k oltáři. Teprve teď věděl, že slib „v dobrém i zlém“ byl navždy porušen.

Teď, když sleduji svou dceru, jak spí, si někdy říkám – co by se stalo, kdyby nebylo jeho? Možná bych stále žila v iluzi a usmívala se na muže, který mi lhal do očí.
Vůně vlny, tiché dýchání u postele – to je pravda, které můžete věřit. Nemůže mluvit, ale jeho mlčení je hlasitější než jakékoli přiznání.

Někdy v noci slyším Lokiho, jak si znovu lehá u dětské postele, opírá si čenich o deku a poslouchá.
Jako by kontroloval, zda je všechno v pořádku.
Jako by nás znovu chránil – před tím, co jsem už zažila.

A přistihnu se při myšlence: ano, věděl to už předtím.

Vycítil zlo skryté za úsměvem a zvolil si stranu světla.