Žil mezi námi, usmíval se na trhu a opravoval ploty. Ale v okamžiku, kdy se otevřely jeho dveře, dobromyslný farmář zmizel a dal prostor netvorovi zrozenému z touhy po matce a žízně po cizí kůži…

Déšť začal tiše pršet – jemný, podzimní, jako by se styděl linout v plné síle. Toho večera se Ed vrátil domů s pytlem brambor a starým rádiovým přijímačem, který našel na skládce. Vesnice ho znala jako excentrického, ale neškodného muže: pracovitého, tichého, vždy pomáhajícího sousedům. Nikdo si nevšiml, že jeho pohled občas spočine na něčem neviditelném, jako by hovořil s někým dávno mrtvým.

Uvnitř jeho domu vonělo vlhkem, železem a něčím dalším – sladce těžkým, jako řeznictví po zavření. V kuchyni stál hrnek s vyřezávaným vzorem, který nebyl hned rozpoznatelný: okraj lidských zubů, pečlivě zasazený do porcelánu. Na stěnách visely „trofeje“: kousky kůže, vysušené a napnuté jako pergamen. Všechno, co kdysi patřilo ženám, bylo nyní součástí jeho domova, součástí jeho posedlosti.

Když vstoupila policie, vzduch zhoustl až do bodu viskozity. Jeden z policistů upustil baterku. Paprsek světla sklouzl po stínidle lampy – bledém, s jemnými žilkami. Zpočátku nikdo nevěřil, že je to kůže. Pak našli krabice. Lebky byly pečlivě odříznuty, jako by někdo studoval anatomii. Ale to nebyl anatomický zájem, ale pokus znovu zachytit ztracený obraz – jeho matku, klidnou, přísnou, božskou v jeho roztříštěné mysli.

Ed Gein nebyl typickým vrahem. Nehonil za mocí ani vášní. Vykopával těla, aby z úlomků paměti poskládal ženu. Jeho domov se stal oltářem osamělosti a každý zločin modlitbou k matce, které se nemohl vzdát. Žila dál v jeho hlavě: vyčítavá, vševidoucí, náročná.

Když ho novináři nazývali „Řezníkem z Plainfieldu“, jen se usmál – se stejnou dobrotou, která kdysi oklamala jeho sousedy. V psychiatrické léčebně jedl opatrně, nikdy se nehádal a rád mluvil o Bibli a ženských ctnostech. Hrůza spočívala právě v tomto kontrastu: muž, jehož ruce se dotkly smrti, hovořil o čistotě a lásce.

Otázkou ale je – byl to netvor, nebo jen zrcadlo odrážející naše vlastní strachy? Koneckonců, všichni si vytváříme modly, vážíme si relikvií, idealizujeme mrtvé a nedovolujeme jim odejít. Není to snad totéž, jen bez krve? Jeho činy byly pouze groteskním pokračováním lidského zármutku nad ztrátou, dohnaného k šílenství.

„Proč jsi to udělal, Ede?“ „zeptal se vyšetřovatel, nesnášející ticho.

„Jen jsem chtěl, aby byla zase blízko,“ odpověděl klidně. „Chtěl jsem, aby byla žena jako moje matka.“

Těmto slovům se nedalo nevěřit. A proto byla děsivější než jakékoli doznání z vraždy.

Když Edův dům vyhořel, plameny osvětlily pole, kde kdysi oral. Zdálo se, jako by se samotná země snažila vymazat jeho stopu, jako by se styděla za své vlastní dítě. Ale oheň nezničil historii. Naopak, proměnil ji v legendu. Jeho obraz dal vzniknout filmovým monstrům: Psycho, Mlčení jehňátek, Texaský masakr motorovou pilou. Hollywood v něm našel inspiraci a veřejnost katarzi. Díváme se na něj s hrůzou a zvědavostí, jako bychom špehovali stín, ve kterém rozpoznáváme stopy lidskosti.

A možná je pravdou, že Ed Gein je víc než jen šílenec. Je zkresleným odrazem toho, jak se láska může proměnit v posedlost a zármutek v destrukci. Ukázal nám hloubku, do které se člověk, který se nedokázal pustit… minulost může dosáhnout.

Ten samý tichý farmář s laskavým úsměvem.
Který si jen přál, aby se jeho matka vrátila domů.

Опубликовано в

Добавить комментарий

Ваш адрес email не будет опубликован. Обязательные поля помечены *