Stál bosý na rozpálené zemi a v ruce držel šálek čaje. Pára stoupala do suchého ranního vzduchu a mísila se s vůní prachu a kouře. Dívala se na něj a snažila se zachytit alespoň jeden známý pocit – zvuky města, ranní kávu, známé „jak ses vyspal?“. Ale tady, v keňské vesnici, místo kávy cítila vůni spáleného cukru a deště, který nepršel měsíc. Místo ozvěny ulic se ozývalo cvrlikání cikád. Místo odpovědí bylo ticho.

Přišla k němu a opustila všechno: svou práci v bance, svůj byt s výhledem na Ženevské jezero, své obvyklé snídaně na balkoně a zrcadla odrážející klidnou, šťastnou ženu. „Jsi si jistý?“ zeptala se její kamarádka. „Musím se alespoň pokusit,“ odpověděla. A pak se zdálo, že láska je sloveso, pohyb vpřed, ne skok do prázdna.

První týdny byly jako sen. Smáli se, chytali sluneční ještěrky, on jí ukazoval, jak vařit čaj se zázvorem a mlékem, jak rozlišovat vůně bylin. Fotografovala všechno – hliněné zdi, jeho ruce, dětské tváře. „Jsi jako světlo,“ řekl jednou a ten večer si pomyslela: možná jsem konečně našla domov.

Ale pak přišel vítr. Opravdový, s pískem, s prachem, který se usazoval na kůži jako neviditelná sůl. Světlo z jejich pohledů vybledlo. Začal mlčet déle, než bylo nutné, ona plakala tišeji, než bylo možné. Mluvili různými jazyky, i když se slova shodovala. Někdy měla pocit, jako by se díval skrz ni – tam, kde končil horizont.

„Chybím ti?“ zeptal se jednou.
„Já sama,“ odpověděla.

Usmál se, nerozuměl. Nebo možná rozuměl až příliš dobře.

Jednou v noci ji probudil zvuk. Obloha duněla, jako by ji někdo trhal na kusy. Vyšla ven do lijáku, který konečně přišel. Kapky jí bušily na střechu, na tvář, na srdce. Stál opodál, mokrý, nehybný, s tím samým pohledem, který jí kdysi sliboval věčnost. A najednou si uvědomila – nikdy nic neslíbil. Věčnost si jen mezi řádky představovala.

Další ráno si sbalila věci. Žádná scéna, žádné slzy, žádná obvinění. Mlčel. Zeptal se jen:

„Odjíždíš?“

„Ne,“ řekla. „Vrátím se.“

Neptal se kam.

Letiště vonělo petrolejem a kávou. Dívala se z okna, kde déšť smazal obrysy letadel, a poprvé po dlouhé době cítila klid. Ne vytržení, ne bolest – jen jasnost. Láska nezemřela. Prostě přestala požadovat důkazy.

A přesto si před odletem pomyslela: možná odvaha nespočívá v tom, že následuje tvé srdce, jak učí filmy a knihy. Je to v tom zůstat sám, když tě volá do ohně. Dovolit si odejít ne proto, že už nemiluješ, ale proto, že ses naučil milovat – opravdově, bez majetnictví.

Znovu uvidí Ženevu. Stejnou vůni kávy, stejné odrazy v oknech. Ale teď, za každým douškem ranního světla, uslyší tiché šustění afrického prachu – připomínku, že někdy ten největší cit nezačíná tím, co najdeme, ale tím, co se rozhodneme nechat být.

A v tom je zvláštní spravedlnost: všechno, co jsme kdysi kvůli lásce opustili, se dříve či později vrátí. Ale s jiným světlem.