Jamie stál před zrcadlem a nepoznával svůj odraz. Měl rudý obličej, zpocenou kůži, těžce dýchal, jako by měl plíce jako pytle s pískem. Váha ukazovala dvě stě dvacet osm kilogramů. V tu chvíli se mu ani nechtělo žít – chtěl se jen schovat, chránit se před pohledy ostatních. Telefon na nočním stolku vibroval. „Dobré ráno, tlusťochu. Ještě žiješ? Nebo ses konečně rozhodl vstát a jít do obchodu?“ napsal Neil. A nebyl to vtip, ale každodenní rituál.

Každé ráno, šest týdnů v kuse, stejná zpráva. Žádné emoji, žádná lítost. Jen slova, jako kameny. Jamie se zpočátku zlobil. „Jaký kamarád si ze mě dělá legraci?“ zašeptal zadýchaný po zdolání tří schodů. Ale Neil nepřestal. A s každým dalším dnem se tyto drsné fráze měnily v zrcadla – odrážející ne výsměch, ale poplach. „Umíráš, brácho. Probuď se.“

První pokusy byly ubohé. Jamie si nastavil budík na 7 hodin ráno a slíbil si, že ujde alespoň sto kroků. O ​​deset minut později seděl na lavičce, zpocený, puls mu bušil v spáncích. Chtěl zavolat Neilovi a říct mu, ať jde do pekla, ale místo toho si jen otevřel láhev s vodou a podíval se na oblohu. „Jen jeden nádech,“ pomyslel si.

Uběhl měsíc. Jamie si přestal večer objednávat pizzu. Koupil si staré kolo. Každý večer, když ostatní šli do hospody, vyšel ven, kde vzduch voněl po mokrém asfaltu a benzínu, a šlapal do pedálů, dokud se mu oči nezajiskřily. Neilova slova mu zněla v hlavě – ne jako výsměch, ale jako výzva. „Zvládneš to.“

Někdy se mu to nepovedlo. Vracel se domů s čokoládou a hamburgerem a cítil, jak se mu pod tíhou viny hroutí svět. „Proč se vůbec snažím? Stejně je už pozdě.“ Ale ráno přišla zpráva znovu: „Takže to vzdáváš? Myslel jsem, že máš na to koule.“ A Jamie se znovu zvedl.

Falešný start přišel, když mu lékaři řekli, že si poškodil klouby. „Budu muset přestat trénovat, jinak se to zhorší.“ Tu noc dlouho seděl ve tmě a díval se na svou fotku z minulého roku. Byl na ní jiný člověk – oteklý, v šedém tričku, s unavenýma očima. A najednou si uvědomil: kdyby přestal, všechno by se vrátilo. Našel si jinou cestu. Plavání. Ticho vody, tupý hukot v uších a lehkost, kterou necítil od dětství.

„Neile, už netrénuji na souši,“ napsal.
„Mrtvý?“ odpověď přišla okamžitě.
„Ne. Plavání.“
„Takže jsi naživu.“

Uplynul rok. Váha ukazovala mínus sto třicet tři kilogramy. Nové tělo, nová chůze, nový život. Ale nejúžasnější je, že se mu do očí vrátila jiskra. To světlo, které přichází, když si člověk zvolí čin před lítostí.

Když se ho reportéři zeptali, jestli ho urazilo, že ho kamarád nazývá „tlustým“, Jamie se usmál:
„Někdy nepotřebujete někoho, kdo by vás litoval, ale někoho, kdo vám řekne pravdu, i když to bolí.“ Nenadával mi. Udeřil mě tam, kde jsem už byl mrtvý, aby mě probudil.“

A teď každé ráno Jamie nejdřív napíše Neilovi: „Vzhůru, starý prde? Ještě nejsi mrtvý?“ Oba se zasmějí. Ale za tím smíchem se skrývá zachráněný život.

Stejné telefonní číslo, stejná slova. Jen teď zní jinak.
Protože někdy „tlustý“ není urážka. Je to volání k životu, které jednoho dne uslyšíte… a přestanete se schovávat před svým vlastním odrazem.