Stál před zrcadlem, bledý, se zbytky inkoustu prosvítajícími čerstvými jizvami. Jeho kůže jako by dýchala bolestí, jako by nedokázala držet krok se změnami v něm. Kdysi bylo toto tělo kronikou vzteku: lebky, démoni, jména padlých přátel. Každý centimetr výkřik zmrazený v barvě. Ale teď se Leandro De Souza na sebe díval, jako by přežil požár. Někdo, kdo ztratil kůži, ale poprvé se cítil naživu.

Kdysi miloval tuto bolest – bzučení jehly bylo jako spánek. Říkal, že každé nové tetování hojí starou ránu. V ulicích São Paula ho všichni znali: „muž s inkoustovou kůží“, „chodící umění“. Ale uvnitř nebylo žádné umění, žádná krása – jen strach ze zmizení. Tetoval se, aby alespoň v jistém smyslu zůstal součástí sebe sama. Pak přišly drogy, ztracené noci, ztracení přátelé. A pak přišla smrt jeho bratra. Po pohřbu týden nejedl ani nepil, jen ležel ve špinavé místnosti a zíral do stropu. „Jestli existuje Bůh, ať mi ukáže, proč jsem tohle všechno udělal,“ zašeptal.

Odpověď přišla podivně. Ne jako zjevení, ale v podobě zrcadla, kde najednou nepoznal osobu naproti sobě. „To nejsem já,“ řekl nahlas. A poprvé za deset let pocítil znechucení ze svého vlastního odrazu. Tak začala cesta zpět – skrze laser, krev a zápach spálené kůže. Smál se, že ďábel se tak snadno nevymaže, ale pokračoval v sezení za sezením. Každá návštěva byla tichým zpovědí. Lékař varoval: bude to bolet víc než tetování. „Tak budiž. Zasloužím si to,“ odpověděl Leandro.

Prvních pár měsíců bylo sotva snesitelných. Tělo ho pálilo, jako by ho někdo polil vroucí vodou. Ale s každým sezením se mu pleť stávala světlejší, oči klidnější. Už nechtěl být někým výjimečným. Chtěl být čistý. Někdy, když laser hučel, si vzpomněl na minulost – smích, krev, pach potu, pouliční hudbu. Všechno to připomínalo zvláštní film. A pak se stalo něco, co nečekal: tetování začala blednout, ale s nimi i bolest. Bylo to, jako by se pod jeho kůží skrýval jiný člověk, kterému konečně bylo dovoleno dýchat.

„Jste si jistý, že chcete všechno vymazat?“ zeptal se lékař na posledním sezení.

„Ne,“ odpověděl. „Ale musím.“

Chápal, že minulost je nemožné vymazat úplně. I kdybyste odstranili inkoust, vzpomínka by stále zůstala. Ale možná právě o to jde – nezapomenout, ale odpustit. Sebe. Život. Bolest.

Dnes Leandro pomáhá teenagerům, kteří se ocitli na ulici. Říká jim, že pravá síla nespočívá ve snášení bolesti, ale v tom, že před ní neutíkáme. Nestydí se za své jizvy – naopak je nazývá svým novým designem, který po sobě zanechal čas. Někdy stále zachytí pohledy kolemjdoucích – někteří poznají bývalého „tetovaného muže“, jiní prostě vidí podivného muže se skvrnami na kůži. A on se usměje. Protože teď už nemusí nic dokazovat.

Když mu slunce dopadá na rameno, zdá se, že jeho kůže září zevnitř. Není dokonalá – s jizvami, vybledlými skvrnami, nerovnoměrnou barvou. Ale v této nedokonalosti je pravda. A možná je to právě tato nedokonalost, která ho osvobozuje.

Dřívější plátno bolesti se stalo zrcadlem odpuštění. A v odrazu už nejsou žádní démoni – jen muž, který konečně poznal, kdo je.