V domě se nerozhostilo ticho hned. Nejprve se ozvala kakofonie – křik, rány, zvuk padajícího skla. Pak se ozvalo ostré bouchnutí dveří a zvuk kroků na mokré trávě. Měsíc osvětloval uličku vedoucí k sídlu za dva miliony dolarů, kde vyrůstal chlapec, který kdysi měl smích, hudbu a matku. A teď už zbývala jen ozvěna jeho hlasu: „Mami!…“

Když ho policie našla, Sebastian stál v lese, celý od krve. Neutekl. Nebránil se. Prostě opakoval jedno slovo, jako by se ji snažil přivést zpět k životu: „Mami.“ Ruce se mu třásly a pohled měl rozostřený, jako u muže, který se probudil z noční můry, ale nedokáže se rozhodnout, jestli je to sen, nebo skutečnost.

Na mramorové podlaze domu ležela žena. Laura Williamsová. Umělkyně, matka, jejíž život skončil mezi dvěma dechy. Poblíž leželo kladivo. Nástroj používaný ke stavbě, který se stal nástrojem k ničení. Bílé zdi pokrývaly krvavé skvrny, jako by se někdo snažil vymazat samotnou vinu, ale čím více mazali, tím jasnější se stopa stávala.

„Zabil jsem svou matku,“ řekl, když otevřel dveře policii. Jeho hlas byl bez emocí, jako by skrze něj mluvil někdo jiný. Popsal, jak se ji pokusil bodnout, jak ji udeřil pěstmi a pak zvedl kladivo. Mluvil, jako by si nepamatoval, ale pozoroval se z dálky. Jako by to nebyl Sebastian, ale nějaký vnitřní démon, který mu vedl ruku.

Sousedé říkají, že Laura byla laskavá. Jemná, bystrá. Psala knihy, sbírala starožitnosti a hlasitě a štědře se smála. Po rozvodu vychovávala svého syna sama. „Byl to tichý, ale laskavý chlapec,“ říká soused. A nikdo si nevšiml, když v něm něco začalo praskat.

Ve škole byl popisován jako uzavřený, zvláštní. Ne naštvaný, to ne. Jen jiný. Dokázal dlouho zírat do prázdna, jako by viděl něco, co ostatní přehlédli. Někdy zmizel na celé dny. Lékaři později řekli: „Duševní porucha.“ Příliš obecné slovo pro takovou soukromou propast.

Jeden policista se novinářům přiznal: „Když jsem ho viděl, měl jsem strach. Ne kvůli krvi. Kvůli tomu, jak klidně tam stál.“ Paradox – absolutní ticho po výkřiku. Jako by samotná realita ztuhla, nejistá si, koho litovat.

„Proč to udělal?“ ptají se všichni. Ale možná jen Laura měla odpověď. V jejím deníku, který byl později nalezen, je poslední záznam: „Stal se cizím. Někdy se na mě dívá, jako bych mu bránila dýchat.“ „Ale přesto je to můj kluk.“

Možná je tohle ta tragédie – láska, která nezná míru, a bolest, která nezná hranic. Křičel „Mami“, když udeřil. Křičel „Mami“, když utíkal. Křičel, když si uvědomil, že je příliš pozdě.

U soudu státní zástupce řekl: „Tohle je vražda s obzvláště krutým chováním.“ Ale možná to nebyla krutost, ale naprostý kolaps vědomí. Když se svět zhroutí – a jediná osoba, která je vám blízká, se stane zrcadlem, které chcete rozbít, jen abyste neviděli svůj vlastní odraz.

Právník řekl: „Tohle nikdo nečekal.“ Nikdo to nepředvídal.“ Nikdo. Ale možná to matka vycítila. Protože matky to vycítí dříve, než si to svět uvědomí.

Stojí v kleci. Je mu dvacet. Je pryč. V soudní síni stojí jeho otec se sklopenýma očima. V soudní síni je ticho, jako by se všichni báli dýchat. Sebastian tiše opakuje: „Máma nechtěla zemřít…“

A pak znovu – totéž slovo, stejná intonace, jen bez křiku. Šepot.

Život, který začal dětským pláčem, skončil ozvěnou téhož zvuku.

Máma…

Někdy se zdá, že les stále nese to volání. Jen teď není naplněn strachem. Je naplněn prázdnotou. Prázdnotou, ve které se ztrácí i ozvěna.