Před objektivem mihl jen okamžik – záblesk slunečního světla na skalách, chvění větví a pak… tma. Zdálo se, že se kamera ponořila do samotné propasti. A když se obraz stabilizoval, kameraman hned nepochopil, co vidí. Dole, ve skalní propasti, ležely stovky dlouhých, obdélníkových beden v úhledných řadách. Z dálky připomínaly lodě. Ale čím déle se díval, tím jasnější mu bylo: nebyly to lodě. Byly to rakve.

Vítr bičoval do mikrofonu a vydával přerušované pískání. Skály, jako by je vytesala voda, rámovaly tuto studnici smrti. Zdola se neslyšel žádný zvuk – žádní ptáci, žádná ozvěna, žádný závan větru. Jen kovový lesk víček, nekonečný, chladný, jako pohled mrtvého muže.

Přiblížil se. Některé rakve byly nové, s hladkým povrchem; jiné byly popraskané a pokryté mechem. Mezi nimi byly vidět prkna, trosky a prázdné krabice. Ale ani jedno tělo. Ani jedna duše. Jako by tu někdo kdysi pohřbil celé město… a pak otevřel hroby a zanechal po sobě prázdnotu.

Kameramanovi bušilo srdce. Odtáhl se od obrazovky a pak se znovu přiblížil, ruka se mu třásla.

„Co to je?“ zamumlal si pro sebe.
„Starý hřbitov?“ ozval se poblíž chraplavý a úzkostlivý hlas.
„Ne. Hřbitovy se takhle nestaví…“

Snažil se vzpomenout si na mapu. Tato rokle nebyla vyznačena na žádném satelitním snímku. Oblast měla být uzavřená, zarostlá a nepřístupná pro vozidla. Jak se sem dostaly ty stovky rakví?

V tu chvíli kamera zachytila ​​zvláštní detail: některá víka byla mírně pootevřená. Uvnitř – prázdná. Ale poblíž, na dně rokle, leželo několik předmětů: dětská hračka, rezavá helma, kus látky vybledlé do šeda. Látka se pohybovala – byl to vítr, nebo…?

Naklonil se blíž k obrazovce. Na vteřinu se zdálo, jako by se jedna z rakví zachvěla. Kamera zaostřila – pohyb zmizel. Optický klam? Nebo se tam, pod vrstvou času, něco – někdo – skutečně pohnul?

V hrudi mu sílil pocit, jako by byl svědkem něčeho, co nemělo být viděno. Světa skrytého pod povrchem, světa, kde mrtví už nespí. A pak dron náhle začal ztrácet spojení. Obrazovka se zavlnila, obraz se zachvěl a pak se rozzářil jasným světlem. Na několik sekund bylo na obrazovce vidět něco, co připomínalo lidskou siluetu – vysoká, protáhlá, stojící přímo mezi rakvemi.

Spojení bylo ztraceno.

Když operátor obnovil signál, obraz se vrátil – ale dron ležel na boku. Pole rakví bylo stále před ním, ale nyní se v jeho samém středu zíral kráter, jako by se propadla země. A vedle něj stopy. Jasné, mokré, jako by tudy právě někdo prošel.

Sešel tam o dva dny později. Dole všechno vypadalo přesně jako na videu. Jen rakví bylo méně. Ne desítky, ne stovky – jen pár. Zbytek byl pryč. Žádné stopy, žádné stezky, žádné stopy po vybavení. Jako by tam nikdy nebyly.

Po tom už nikdy v těchto oblastech nelétal s dronem. Video zveřejnil online a nevěřil, že mu někdo uvěří. Komentáře se rozcházely: někteří psali o masovém hrobě z války, jiní o starodávném rituálu, o podzemním lidu, o dveřích do jiného světa. Ale faktem zůstalo: záběry byly skutečné. Souřadnice byly skutečné.

Co to bylo? Pozůstatky zapomenuté civilizace? Stopy katastrofy, o které se úřady rozhodly mlčet? Nebo varování – že ne všechno, co spí pod zemí, je mrtvé?

Poslední záběr ukazuje sotva znatelný pohyb, stín na okraji kráteru. Kamera se chvěje, ale lze rozeznat postavu. Tu samou, která stála mezi rakvemi. A právě když dron znovu ztratí signál, stín zvedne hlavu – přímo do objektivu.

Někdy se na záběr nemáte jen dívat, ale cítit ho. A pak pochopíte: některá tajemství se raději neodhalí.

…A pak zase ticho. To samé jako na začátku.