Stála u okna, když se jí slunce poprvé po pětadvaceti letech dotklo tváře. Její víčka se chvěla, jako u tvora, který už nevěří ve světlo. Vlasy měla zacuchané do popelavých pramenů, pleť téměř splývala s šedými prostěradly a vzduch – hustý, zatuchlý, prosycený hnilobou a tichem – nevěděl, co to je dýchat. Tohle byla Blanche Monnier, žena, na kterou svět zapomněl. Nebo spíše, od které byl svět poražen – s požehnáním její rodiny.

Kdysi její smích naplnil dům jako jarní hudba. Mladá, vzdělaná, trochu zasněná – uměla vidět v lidech dobro. Ale její srdce si vybralo špatného muže: chudého právníka, ne takového postavení jako jejich rodina. Její matka – vdova, hrdá a bezohledná – to nazvala „ostudou“ a rozhodla se, že její dcera raději zemře, než aby byla svázána s bezejmenným mužem. Jenže si vybrala možnost horší než smrt.

Jednoho rána Blanche prostě zmizela. Služebnictví pokrčilo rameny, sousedé šeptali o nemoci, její matka truchlivě říkala, že její dcera odešla k vzdáleným příbuzným. Ale za zamčenými dveřmi pokoje v patře začal jiný život. Nejdříve prosby, pak pláč. Pak ticho. Dům si na ni brzy zvykl – jako staré hodiny, které se už dávno zastavily.

Na nábytku se usazoval prach, vůně večeře nedosáhla ke stropu, ale zpod podlahy se občas ozývalo lehké klepání – jako myši pobíhající po podlahových prknech. Byla to ona, která světu signalizovala: „Pořád jsem tady.“

Roky plynuly. Sousedé stárli, děti rostly, epochy se měnily – a všechno v pokoji zůstávalo stejné. Jen hlas v její hlavě Blanche šeptal, že ten den přijde. Někdy si vzpomněla na toho, pro koho to všechno začalo – na tvář, která už možná vybledla ze života. Ale mizí láska, když je zbavena vzduchu?

V roce 1901 se všechno zhroutilo kvůli jedinému dopisu. Anonymní. Policie v Poitiers obdržela podivnou zprávu: „V domě Madame Monnierové je držena v zajetí žena. Po mnoho let.“ Když četníci vstoupili, zápach jim tak silně udeřil do nosu, že jeden z nich vylezl ven a lapal po dechu. Dveře byly vyraženy páčidlem.

V pološeru, pod šedou dekou, ležel tvor – kůže, kosti a oči. Vážil ne více než dvacet pět kilogramů. Vlasy měla zacuchané, tělo pokryté vředy, ale její pohled… její pohled byl živý. „Bože, jak jasný,“ zašeptala. To byla její první slova.

Její matka seděla v obývacím pokoji, jako by se nic nestalo. Bylo jí přes osmdesát a řekla jen jedno: „Vybrala si svůj osud sama.“ Jako by si člověk mohl vybrat řetězy, když jsou ukovány láskou.

Proces, noviny, společenské otřesy – Francie nemohla uvěřit, že je něco takového možné v jejích vlastních zdech. Někteří osvobodili „šílenou matku“, jiní požadovali šibenici. Pravdou ale je, že ta nestvůra jako nestvůra nevypadala. Vypadala jako vážená dáma krmící holuby u okna.

Matka zemřela dříve, než mohla být odsouzena. Bratr, který věděl všechno, ale mlčel, unikl vězení. A Blanche žila ještě několik let v ústavu, kde každý východ slunce byl jako vzkříšení. Bála se otevřených oken a milovala pohled na svíčku – malé slunce, které nepálilo.

Někdy se ptala ošetřovatelky: „Kolik času už uplynulo?“

„Hodně, slečno. Dvacet pět let.“

Usmála se.

„Pak jsem ještě mladá.“

„Ale jak můžete vrátit to, co vám bylo odebráno spolu se vzduchem, který dýcháte?“ Její příběh se stal legendou, lekcí, děsivým zrcadlem – pro ty, kteří si myslí, že je možné zazdít lásku a přitom zůstat člověkem.

A dnes, když se projdete starými ulicemi Poitiers, Monnierův dům stále stojí. Zabedněné okenice, zaprášené kameny, hrobové ticho. Říká se, že v noci tam slyšíte šepot – ne pláč, ne sténání, ale tichý výdech. Jako by se někdo znovu dotýkal světla.

Láska, zavřená v pokoji, nezemřela. Jen čekala, až se někdo odváží otevřít dveře.