Dav ztuhl – někdo popadl telefon, někdo dítě za ruku, někdo prostě nemohl vyslovit ani slovo. Malé tělo leželo nehybně na studeném betonu výběhu. Sedm obrovských goril se otočilo téměř současně. A pouze jedna – samice s jemným, teplým pohledem – vykročila vpřed.
Jmenovala se Binti Jua. Nesla na zádech své vlastní dítě – malou gorilu, přitisknutou k matce, jako by cítila, že se děje něco velkého. Binti se opatrně, téměř tiše přiblížila. Zvedla chlapce jako ptáče z trávy a přitiskla si ho k hrudi. Všude kolem panovalo napjaté ticho, jako by svět přestal dýchat.
Shora křičela matka dítěte, která se v rukou stráží vzpírala:
„Vraťte mi mého syna!“ –
Ale nikdo nemohl slézt dolů. Nikdo nemohl zasáhnout. Všechno záviselo na ní – na gorile vážící sedmdesát kilogramů, schopné zlomit dospělého muže jediným pohybem.
A posadila se. Prostě se opřela o zeď a začala se houpat, jako by ho ukolébávala. Její vlastní dítě – a někoho jiného.
O pár vteřin později – kroky, šustění, dech davu. Strážci čekali na správný okamžik. A najednou Binti vstala, přešla k údržbářskému poklopu a… opatrně položila chlapce na beton vedle dveří. Otočila se a vzhlédla. Její oči – klidné, hluboké, lidské – jako by říkaly: teď je řada na tobě.
Dav vydechl. Svět se znovu rozproudil. Záchranáři se řítili dolů.
Později lékaři řekli: pád ze sedmi a půl metru, otřes mozku, zlomená ruka – je zázrak, že dítě žije. Ale nebude to pád, který bude nazýván zázrakem. Bude to fakt, že se zvíře stalo ochranou, ne hrozbou.
Video, které natočili očití svědci, bylo široce sdíleno. Někteří plakali, jiní se hádali: instinkt? Výcvik? Ale ti, kteří to viděli na vlastní oči, věděli, že je to něco jiného. Něco, co se nedalo naučit.
Jeden zoolog později řekl:
„Vyrůstala bez matky. Lidé ji krmili z lahvičky. Možná proto ho poznala – ne jako ‚jiný druh‘, ale prostě jako dítě.“
Lze však soucit vysvětlit nějakým výchovným vzorcem? Existuje gen zodpovědný za laskavost?
Uběhly roky. Chlapec vyrostl, jeho jméno nebylo nikdy odhaleno tisku. Ale jméno gorily se stalo legendou. Lidé přicházeli do zoo z celého světa – nejen aby viděli zvíře, ale aby se podívali do očí tvora, který kdysi učinil volbu, která odporovala všemu, co se od přírody očekávalo.
A když se nad tím zamyslíte, nebylo to poprvé. Po staletí lidé vnímali zvířata jako hrozbu a zapomínali, že se někdy chovají lidštěji než my. Možná proto se nás příběh Binti Jua tak hluboce dotkl: odráží naši vlastní touhu věřit, že dobro se neomezuje jen na lidi.
Někdy se znovu díváme na záběry z onoho dne. Zvuk padajícího těla, křik matky, ticho zvířat a pak okamžik, kdy zvedne chlapce. A zdá se, že to není jen příběh o záchraně, ale připomínka: svět nedrží pohromadě zákony džungle, ale něco mnohem starodávnějšího – instinkt chránit slabé, i když sám pocházíš z jiného světa.
A někde, hluboko v komnatě, gorila s mládětem na zádech pokračuje v chůzi k dítěti, aby udělala, co je třeba udělat.