Když vstoupila na pódium, oslepily ji baterky. Publikum zalapal po dechu: ostré lícní kosti, ústa ve tvaru oblouku, pohled zpod dlouhých řas – jako by z plátna sestoupila sama Angelina Jolie. V tom pohledu ale nebyla ani sebejistota, ani vášeň. Jen únava a jakási tichá hrůza – jako by se žena nedívala na dav, ale na svůj vlastní odraz, který už nepoznávala.
Kdysi byla jiná. Měla prosté jméno, smích, který okouzloval kolemjdoucí, a nefiltrovaný úsměv. Na starých fotografiích odhaluje pravou krásu: trochu neohrabanou, vřelou a živou. Jmenovala se Sahar a nesnila o tom, že bude slavná. Jen jí jednoho dne svět řekl, že by se její tvář dala vylepšit.
Svou první operaci podstoupila ze zvědavosti – „aby si trochu upravila nos.“ Pak – rty. Pak tváře, bradu, víčka… Pokaždé ji chirurg ujišťoval: „Teď budeš dokonalá.“ Ale dokonalost je droga. Po první dávce chcete druhou.
O rok později se její tvář stala projektem. Žila pod lampami, s obvazy a zrcadly, obklopena vůní antiseptika a šeptem lékařů. Každé ranní světlo – kontrola stehů. Každý večer – panika před svým odrazem. Dívala se na sebe a opakovala: „Skoro… skoro Jolie.“
Ale čím blíž se svému ideálu dostávala, tím více se od sebe vzdalovala. Na sociálních sítích se lajky množily jako potlesk. Lidé psali: „Jsi kopie!“ a nevšimli si, že pod touto kopií zmizel originál. Její tvář se stala maskou, která nenechávala místo pro bolest ani úsměv.
Jednoho dne se jí chirurg, který ji znal od začátku, tiše zeptal:
„Proč tohle všechno potřebuješ?“
Neodpověděla hned:
„Abys byla milována.“ „Jsi si jistá, že můžeš být milována i když jsi pryč?“
Z tohoto rozhovoru se stala trhlina. Ale trhliny ne vždy ničí – někdy skrz ně prosvítá světlo. Vyšla z kliniky, obvázaná jako skořápka, a poprvé po dlouhé době se nedívala do zrcadel, ale na oblohu. Byla šedá, zimní, ale bylo na ní něco skutečného.
O týden později zveřejnila starou fotku – tu, kde se směje bez make-upu. Pod ní byl krátký popisek: „Když jsem ještě věděla, kdo jsem.“
Pod příspěvkem byly tisíce komentářů. Někteří se smáli, někteří s ní soucítili, někteří ji vůbec nepoznávali. Ale jeden komentář vyčníval: „Na této fotce jsi krásnější než na všech svých ‚kopiích‘.“
Sahar si ji přečetla desítkykrát. A najednou si uvědomila: celou tu dobu neutíkala před krásou, ale před bolestí. Před strachem z toho, že je obyčejná. Před prázdnotou, kde jí nikdo neřekl: „Jsi dost dobrá.“
O pár dní později smazala svůj účet. Prostě zmizela. Říká se, že se přestěhovala do jiné země, žije u moře, bez make-upu, bez zrcadel. A pokud se dá věřit těm vzácným fotografiím, její oči jsou nyní opět její. Chybí jim jiskra hollywoodských očních stínů, ale mají něco, co si miliony nemohou koupit: klid.
Někdy o ní novináři mluví – „dívce, která se stala Jolieiným fantomem“. Ukazují staré fotografie: před a po. A divák mimovolně zadržuje dech. Protože „před“ je život a „po“ je pokus o únik z něj.
Kdo ví, možná skutečně našla svobodu. Ale při pohledu na tyto fotografie se chcete zeptat: kolik stojí sen, když za něj platíte sami?
A když obrazovka ztmavne, odraz v černém skle se najednou zdá trochu cizí. Koneckonců, každý chtěl být alespoň jednou někým jiným. Jen ne každý se odváží zaplatit plnou cenu.
A na té první fotce se stále usmívá. Živá. Skutečná. Jako připomínka toho, že někdy, abyste se stali sami sebou, musíte přestat být kopií někoho jiného.