Pod těžkými kroky inženýrů se zvedá prach. Kov hučí jako živý tvor, připravený skočit do propasti. Hangár SpaceX voní po spáleném petroleji a elektřině – směsicí šílenství a víry. Na obrazovce je model Starshipu, ocelového obra předurčeného k prolomení hranic nebes.
„Opravdu si myslíš, že poletí?“ zašeptá někdo za ním.
„Myslím, že ne. Já vím,“ odpovídá Musk. A v jeho hlase není pochybnost, jen tvrdohlavá únava muže, který se příliš dlouho díval na oblohu.

Nesní o Marsu – plánuje se tam přestěhovat. Jeho plány zní jako divoká proroctví: tisíce startů, miliony tun nákladu, miliardy dolarů a jediné slovo – „přežití“. Mluví o budoucnosti, jako by už byla napsána, a na tom je něco děsivého. Opravdu si člověk, který staví elektrické stroje a satelity, myslí, že jediný způsob, jak zachránit Zemi, je ji opustit?

Každých dvacet šest měsíců, když se oběžné dráhy Země a Marsu přiblíží, chce vypustit flotilu lodí. Ne jednu, ne dvě, ale stovky. Každá bude mít místo pro sto lidí. Muže, ženy, děti. Jejich domovy jsou v kontejnerech. Jejich budoucnost je v prachových bouřích. Jejich naděje je v kovu tlustém jako dlaň.
Jak bude nový svět vonět? Plastem, železem a strachem.

Ale v tomto šíleném plánu se skrývá chladná logika. Mars by se skutečně mohl stát zálohou lidstva. Planetou bez virů, bez válek, bez starých hranic. Pouze rudou pouští a novými začátky.
Říká: „Pokud se život může stát multiplanetárním, musí.“
A lidé tleskají – jako by nechápali, že mluví o útěku.

A teď – falešný obrat. Všechno se zdá romantické: západy slunce nad kráterem, klenuté farmy, výzkumné kolonie. Ale ve skutečnosti Mars není nepřátelský; je lhostejný. Není tam žádný dýchatelný vzduch. Úroveň radiace je smrtící. A jakékoli poškození systému podpory života promění kopuli v rakev. Aby lidé přežili, budou se muset stát kyborgy – spát v helmách, jíst z hadiček, dýchat vzduch vyrobený stroji.
A pak vyvstává otázka: je tohle život, který chce dát?

Možná Musk nezachraňuje lidstvo – testuje jeho limity. Možná jeho Mars není nová Země, ale zrcadlo, ve kterém se uvidíme bez iluzí. Bez zeleně, bez vody, bez nebe – budeme mít ještě lidstvo?

„Šel byste?“ ptá se inženýr a dívá se na kopuli lodi.
„Pokud nebude na výběr, půjdeme všichni,“ odpovídá Musk.
Usmívá se, ale v jeho očích není naděje, ale úzkost. Protože ví: pokud bude učiněn první krok, nebude cesty zpět.

Řev raket se mísí s pulsem. Země se třese – ne strachem, ale předtuchou. Možná toto století skutečně skončí na jiné planetě. Lidé se budou dívat na modrou tečku na obloze a budou ji nazývat domovem. A pak zapomenou, jak voněla po dešti.

Flotila budoucnosti nevzlétne pro slávu, ale pro zoufalství. Milion lidí je kapkou v oceánu, ale právě tato kapka může rozhodnout o tom, zda lidský druh zůstane v historii, nebo se rozplyne v kosmickém tichu.

Možná Musk není snílek, ale kronikář posledního pokusu lidstva dokázat, že je stále naživu.
A možná, až první Marťan bude sledovat východ slunce nad prašným horizontem, pochopí: spása nespočívá v nových světech, ale v tom, neztratit se.

A na Zemi, pod šedou oblohou, někdo znovu vzhlédne k nebi a vzpomene si, jak to všechno začalo.