Vyskočil zpoza rohu s kapucí na hlavě a podivným leskem v očích. V ruce injekční stříkačku. Dívka vykřikla, ucukla a upustila telefon. Dav nedokázal rozeznat, jestli to byl vtip, nebo útok. Někteří utekli, jiní ztuhli. Paris se otřásla. Ale kamera dál natáčela.

Ilan M., online známý jako Amin Mojito, hledal virální moment a našel hranici mezi „vtipným“ a „nebezpečným“. Jeho videa získala miliony zhlédnutí – ten rychlý, návykový „lajk“, který nahrazuje uznání a význam. Procházel se ulicemi, předstíral, že kolemjdoucím píchá prázdnou injekční stříkačku, a smál se, zatímco se ostatní třásli. Koneckonců to byl jen vtip, že?

Ale Paris žila v úzkosti. Zprávy o „injekcích v klubech“, o záhadných útocích, o ženách, které se bojí tančit ve tmě, stále visely ve vzduchu. A tak se jeho žertíky nestaly smíchem, ale ozvěnou strachu. Lidé se nesmáli; věřili, že se něčím nakazili, že teď je po všem. Několik z nich skončilo v nemocnici – ne se zraněními, ale s panikou, s psychózou, s třesoucími se rukama.

Když dorazila policie, Ilan řekl: „Jen jsem zopakoval video, které jsem viděl ve Španělsku. Není skutečné.“ A v tomto přiznání spočívá celé drama té doby. Nepřemýšlel o tom, co dělá. Kopíroval. Jako by morálka byla také šablonou, kterou lze vložit pod zvuk někoho jiného. Nechápal, že pro některé je internet pódium a pro jiné ulice pod jejich domem.

V soudní síni stál se skloněnou hlavou. Řekl, že nikomu nepřeje nic zlého. Soudce naslouchal, ale neodpustil. Protože za každým „Nemyslel jsem to vážně“ se skrývala něčí noční můra, něčí křik v metru, něčí strach ze zajetí. „Vytvořil jste atmosféru teroru,“ řekl soudce. A odsoudil ho na dvanáct měsíců, z nichž šest bylo skutečných. Zbytek byl podmíněně. Ale může podmíněný trest někdy obnovit důvěru?

Zatímco novináři psali o „prvním influencerovi odsouzeném za žertíky“, někdo jiný už nastavoval novou kameru, vybíral filtr a přemýšlel: „Co když udělám něco podobného, ​​ale po svém?“
To je falešný konec. Protože se zdá, jako by trest něco naučil, jako by se morálka vrátila k algoritmům. Sociální média ale neznají žádnou míru. Pamatují si jen rytmus: zhlédnutí, šok, smích, další zhlédnutí.

Někdy je děsivé pomyslet si: kde končí hra a začíná realita? Když se kamera vypne, kdo je zodpovědný za to, co zůstane v hlavách lidí? Mluvíme o tvůrčí svobodě, ale mlčíme o svobodě od strachu. Možná už žijeme ve světě, kde je smích novou formou násilí, pokud se odehrává na úkor někoho jiného?

Advokát prosil o shovívavost. Řekl, že je mladý, nepřemýšlí, jen napodobuje. Ale právě to je děsivé – že bezmyšlenkovitost se stává výmluvou a napodobování normou. Chtěl být populární, ale místo toho se stal příkladem. Ne takovým, který se kopíruje, ale takovým, který varuje: za každým „obsahem“ stojí skuteční lidé.

Když byl vyprovázen ze soudní síně, otočil se k novinářům – jako by stále čekal, až to někdo natočí.
Svět si zvykl dívat se. Svět zapomněl, jak vidět.

A v tomto tichu, kde lajky řvou hlasitěji než svědomí, se ozývá otázka – ne pro něj, ale pro nás:
Co se ještě musí stát, abychom přestali plést pozornost s láskou?