Otevřela malou plechovou krabičku a zadržela dech – jako by se bála narušit to, co se skrývalo uvnitř. Večerní světlo dopadlo na okraj stolu, odráželo se od kovových stěn a já poprvé viděla, jak vypadá dvacet let cizích zvyků. Tiché šustění suchého, zvětralého materiálu a vůně starého papíru, do kterého balila každou porci, jako by to byly šperky a ne… střížky nehtů. Tak začal příběh, který se zdál jako vtip, dokud ho čísla neudělala vážným.

Mluvila klidně, dokonce s jistou něhou, jako by mluvila o sbírce známek. „Schovávám je od dětství. Nevím proč. Prostě jsem je… sbírala,“ řekla a pokrčila rameny. A pak jsem se přistihla, jak přemýšlím: mnozí z nás si také doma nechávají krabice plné věcí, jejichž účel už dávno zmizel. Jen ne každý je otevírá, aby je prodal za 150 juanů za kilo.

Snažila jsem se představit si celou cestu těchto podivných „surovin“. Farmy? Továrny? Tajné laboratoře? Usmála se, jako by mi četla myšlenky. „Ne. Je to mnohem jednodušší. Firmy, které vyrábějí tradiční léky. Kupují hřebíky z vesnic, ze škol. Myjí je, suší a brousí.“ Znělo to skoro jako popis starověkého řemesla, jen místo bylin to bylo něco, co obvykle vyvolává mírné znechucení.

Ale proč? Proč by někdo potřeboval tento křehký, šedavý prášek? V odpovědi mi podala výstřižek z čínské publikace. Mluvila o starověkých léčivých směsích, v nichž jsou hřebíky důležitou složkou proti angíně nebo nadýmání u dětí. Přečetla jsem si ten řádek dvakrát. Ve světě přesyceném technologiemi někteří stále věří, že malá část lidského těla dokáže vyléčit nemoci, jako by v každém nehtu byla skryta neviditelná síla. Znělo to absurdně – a zároveň fascinující.

Zeptal jsem se: „Opravdu tohle prodáš?“
Přikývla.
„Proč?“
„Proč ne?“ Odpověděla tak sebejistě, že jsem na vteřinu ztratil rovnováhu.

Je úžasné, jak rychle se hranice přijatelného posouvají, když se dostatečně dlouho díváte na něco, co se zpočátku zdálo bizarní. Každý den vyhazujeme desítky drobností – vlasy, nehty, slupky od jablek, útržky papíru – aniž bychom mysleli na to, že v jiné kultuře by všechny tyto věci mohly mít hodnotu. A najednou vyvstala otázka: kdo rozhoduje o tom, co je cenné, je zlato a co je odpad?

Zatímco mluvila, všiml jsem si na krabičce tmavé skvrny. Silnější, hustší. „Co to je?“ zeptal jsem se. Vypadala zmateně. „Tohle jsou… nehty na nohou.“ „Myslel jsem, že ty by taky fungovaly.“ A v tu chvíli jsem uviděl, co mohlo být špatným koncem příběhu: zdálo se, že se chystá prodat všechno, co z těla vyrůstá. Ale ne. Výrobci náhle opouštějí nehty na nohou – kontrolují zboží stejně pečlivě, jako by to byly diamanty.

„Nepřijmou to?“
„Rozhodně ne. Jen ruce,“ řekla téměř zklamaně.

A pak se vzduch v místnosti změnil. Světlo se ostřejším způsobem rozjasnilo, jako by realita znovu potvrdila své hranice. Tato krabice nebyla symbolem exotické příležitosti, ale metaforou toho, jak daleko je člověk ochoten zajít ve snaze najít zkratku k penězům. Ale je to soud? Nebo je to prostě otázka, kterou by si měl každý položit tiše, když nikdo neposlouchá?

Zavřela krabici. Kov cvakl – krátce a tupě.
„Prodáš to?“ zeptal jsem se.
„Prodám,“ řekla.

A v té jednoduché větě jsem najednou uslyšel stejný klid, s nímž to všechno začalo…

…jako by znovu otevírala stejnou krabici.