První údery byly tak blízko, jako by mu kámen dýchal do obličeje. Ležel přitisknutý ke studené podlaze úzké chodby a poslouchal, jak se skála pomalu hroutí shora. Vzduch byl plný štiplavého zápachu vlhké hlíny, připomínajícího vlhký sklep jeho dětství, kde se stíny zdály být živé. Baterka blikala, jako by se bála předčasného zhasnutí, a každý chvějící se paprsek vytrhával z temnoty ostré hrany skály jako zuby. Mohl jen poslouchat, jak se jeho vlastní dech mění v ozvěnu, jako by ho po něm někdo neviditelný opakoval.

Věděl, že čas tu plyne jinak. Minuty se natahovaly jako studené nitě, hodiny se zvětšovaly, ztrácely tvar a proměňovaly se v něco nekonečného. Zvedl diktafon a zašeptal pár slov – ne pro záchranáře, ale aby se ujistil, že jeho hlas stále existuje. Prsty se mu třásly, když se dotýkal stěn: hladké plochy ustupovaly podivným, zdánlivě vyřezávaným liniím. Vzory připomínaly starověké písmo a samotné ticho naznačovalo pocit mimozemského záměru. Proč tu byly tyto cedule? A komu byly adresovány?

Shora se ozval vzdálený zvuk. Zavolal: nejprve tiše, pak hlasitěji, ale ozvěna mu vracela hlas zkreslený, jako smích. Zavřel oči a snažil se představit si záchranáře, kteří už jsou tam. Že ho vytáhnou nahoru, chytí ho za paže a povedou ho do světla. Ale co když to neudělají? Co když každý krok, který tým nahoře udělá, je jen iluzí naděje, kterou si jen představoval?

„Slyšíte mě?“ promluvil do tmy.
„Pracujeme, vydržte,“ odpověděl tlumený hlas, jako by mluvil hustou vodou.
„Dochází mi vzduch.“
„Už jsme skoro tam.“

Tato slova ho zahřála. Ale v určitém okamžiku hluk nahoře utichl. Žádné rány, žádné rozhovory. Jen táhlá, nehybná pauza. Znovu zakřičel, chraplavě, zoufale – ticho se nevzrušovalo. Pak poprvé ucítil, že hlas nebyl od zachránce, ale výplod jeho sluchu, vyčerpaného tlakem a strachem. Nebo ještě hůř: odraz jeho vlastních slov, vracející se lstivými chodbami jeskyně. A pokud ano, co jiného slyšel, nebyla realita, ale vnitřní šepot?

Pokračoval v zapisování svých myšlenek, dokud lucerna konečně nezhasla. Tma houstla než vzduch; zdálo se, že se mu usazuje na hrudi a ztěžuje dýchání. Mluvil o podivných liniích na stěnách, o větru, který se zdál pohybovat, ačkoli odtud neměl vítr přicházet. Mluvil o rytmickém tlukotu v hlubinách – jako tlukot srdce, ale příliš těžký, příliš starobylý. Může člověk ve tmě cítit to, čeho si nevšimne na povrchu? Nebo si strach vytváří své vlastní přízraky a my jim věříme víc než pravdě?

Záchranáři se k němu dostali až o dvacet osm hodin později. Když rozestoupili skály, uviděli jeho ruku, stále držící diktafon. Byl naživu – vyhublý, dehydratovaný, ale naživu. Na stěnách našli rytiny, později rozpoznány jako rituální, patřící zmizelému kmeni. Nebyly nalezeny žádné stopy po padělku. Vědci se stále dohadují, zda se jedná o varování, mapu nebo rozlučkovou nahrávku od těch, kteří se zde kdysi ocitli.

Nejpodivnější je ale něco jiného: při poslechu nahrávky vědci objevili uprostřed krátkou, nízkou frázi: „Už tam skoro jsme.“ Neodpovídala ani hlasům záchranářů, ani intonaci samotného vědce. Její zdroj nebyl nikdy nalezen.

A teď, kdykoli opouští nemocnici a uslyší za sebou kroky, vždy se otočí. Protože první údery v té jeskyni zněly tak blízko, jako by mu kámen dýchal do obličeje.