Jeho nohy kloužou po vlhké zemi a mladík zvedá ruku, jako by se snažil udržet rovnováhu nejen ve svém těle, ale i ve vzduchu kolem sebe. Hora jako by pod jeho kroky dýchala – těžce, hutně, jako by si pamatovala to, na co se lidé dlouho snažili zapomenout. Kráčí rychleji, než by chtěl, a pomaleji, než mu strach dovoluje. Na zádech má stín minulosti, cizí a přesto známý, jako dech legendy šeptané kolem krbu.

Vůně vlhkého listí stoupá s mlhou. Paměť se k němu drží jako znamení. Říká se, že sem byli odváděni staří lidé, když se svět stal příliš hladovým na to, aby si dovolil soucit. Nezní to jako šílenství? Nebo se krutost s postupem času vždycky jeví jako absurdní?

Šustivý zvuk v dálce ho donutí zastavit se. Jeho srdce buší, jako by se mělo každou chvíli zlomit.
„Je tam někdo?“
Otázka se ztrácí v tichu. Odpovídá jen les – tiché praskání větve, podivně podobné kroku.

Vzpomíná si na legendu. Právě tu. O mladíkovi, který nesl svou matku po kamenné cestě a ona lámala větvičky, aby se cestou zpět neztratil. Detail, který mu svírá hrdlo víc než samotný rituál. Co je děsivější – odejít, nebo být opuštěn? A může láska znít hlasitěji než strach, když se od ní neočekává nic jiného než oběť?

Světlo proniká větvemi a zdá se, že cesta nevede vzhůru, ale někam dovnitř – k samotnému jádru otázky, kterou se lidé báli formulovat. Kráčí dál a najednou mu pod nohou něco křupe. Větvička. Suchá, křehká. Ta samá, kterou matka v legendě zanechala svému synovi. Je to samozřejmě hloupé. Jen větev. Ale po zádech mu přeběhne mráz, jako by tento detail byl znamením zanechaným jen pro něj.

„Neohlížej se,“ ozývá se šepot.
Zachvěje se.
„Kdo je tam?“
Ticho. Ozvěna. A známý trik mysli, kdy strach pohne fantazií rychleji než logika.

Ke špatnému obratu dochází téměř nevinně: mezi stromy si všimne siluety – shrbené postavy, jako by se někdo opíral o hůl. Starý muž? Duch z minulosti? Srdce mu kleslo a kroky mu zanikly v krku. Pohnul se stín, ale… byl to jen zlom v kmeni a obláček mlhy splývající s kůrou. Jeho mozek přidal něco, co tam nebylo, protože legendy – ty se skrývají v každém půltónu.

Vydechl.
Les tiše oplatil jeho povzdech, jako by mu připomínal: „Pamatuji si.“

Ale proč je pro nás tak důležité věřit, že ubasute existoval? Proč lidé tento příběh vyprávějí po staletí, i bez důkazů? Možná nás neděsí smrt starých lidí v horách, ale myšlenka, že by společnost mohla přestat chránit slabé, kdyby se stala příliš hladovou, příliš chudou, příliš unavenou?

Krok za krokem stoupá výš. Skály šediví, vzduch se ostřejší. A někde tady, říkají, se rodiny loučily s těmi, kdo jim dali život. Loučily se ne proto, že chtěly, ale proto, že si nemohly pomoct. Co je to za volbu? A dá se něco zrozeného ze zoufalství skutečně nazvat volbou?

Zastaví se na římse. Mlha se rozprostírá, jako by každé patro zahalovala měkkým rubášem. Zavře oči. Na vteřinu za sebou uslyší kroky. Otočí se – a vzduchem protrhne nedokončená myšlenka…

Když sestupuje zpět, větev mu stále křupe pod nohama. Teprve teď chápe: žádná legenda není příběhem o krutosti, ale zrcadlem, ve kterém společnost zkoumá své obavy. Ani kroniky, ani archeologie nemohou Ubasuteho dokázat. Ale její význam žije jinde: v paměti, jak snadno lidstvo ustupuje přežití – a jak důležité je volit opak, pokaždé, s každým krokem.