Světlo lampy dopadlo na vitrínu tak ostře, že se zařízení na stojanu zalesklo, jako by ho někdo právě sundal z živého obličeje. Zastavil jsem se, i když jsem šel kolem. Kovová maska ​​– tenké, studené destičky, řemínky, výstupky. Podivná směs dekorace a mučení. Naklonil jsem se blíž a přečetl si štítek: „Přístroj na korekci nosu. Počátek 20. století.“

A z nějakého důvodu vzduch kolem mě ztěžkl – jako by někdo neviditelný stále nosil tento vynález a šeptal: „Máš krásný obličej, ale tvůj nos…“

Představoval jsem si dívku ve dvaceti letech – možná stejně jako já – jak si tohle nasazuje v tlumeném světle místnosti. Vůně pudru, těžkého parfému, zarámované zrcadlo s prasklinou v rohu. Zvedne si masku k obličeji a slyší slabé vrzání kovu, jako by už věděl, že to bude bolet.

Proč to dělá?

Sama by nenašla přesná slova. Ale cítím je – jako by byla moje vlastní. Tu zvláštní kombinaci naděje a studu, když nechcete být jiní, ale chcete vypadat jinak.

Utahuje si popruhy. Kov se mi tlačí do kůže. Bolest je prozatím snesitelná, ale vím, že se stane součástí noci. Časopisy slibovaly, že to bude snadné: „Tenký, elegantní nos – za pár týdnů!“ A vedle ní stojí usměvavá dívka s téměř nerealistickou symetrií obličeje.

„Zvládneš to,“ šeptá si naše hrdinka, dívá se do zrcadla a snaží se zvyknout si na nový odraz. Není to ona. Je to tvář stlačená železem. Tvář, která se zdá, že se omlouvá za své nedostatky ještě předtím, než jsou vysloveny.

V muzeu mě zvuk kroků za mnou vyděsil.
„Víte, tyhle věci byly opravdu populární,“ řekl kurátor.
„Věřili tomu lidé opravdu?“ „Nevěříme pořád ve stejnou věc, jen plast změkčil?“

Nemohla jsem najít odpověď. Protože jeho slova zasáhla přesněji než kov na kůži.

Znovu jsem si tu dívku představila. Lehne si do postele, leží na zádech, aby se maska ​​nepohnula. Světlo zhasne, ale její myšlenky neutichnou. Vzpomene si na kamaráda, který jí ledabyle řekl: „Byla bys tak krásná, kdyby…“, nebo na mužský pohled, který jí sklouzl po tváři a zastavil se na jednom místě.

Co je horší: tato kovová bolest, nebo bolest z pohledů ostatních?

Uprostřed noci se probudí. Falešný start – zdá se jí, že se její nos už změnil, ztenčil. Běží k zrcadlu, sotva cítí tíhu přístroje. Ale odraz je stejný. Jen červené pruhy po stranách nosu. Dlouho na ně zírá a snaží se zjistit, jestli je tohle cesta ke kráse… nebo k něčemu mnohem ničivějšímu.

„Mami, spíš?“ ozývá se hlas z vedlejší místnosti.
„Spím…“ odpovídá, i když se jí oči lesknou nedostatkem spánku.
„Půjdeš se mnou zítra na procházku?“
„Samozřejmě.“

Schovává si obličej v pološeru – každý by měl vidět ten železný rám.

Dívám se na masku ve vitríně stejně, jako se tehdy dívala ona sama na sebe: s otázkou, kterou se stydím položit nahlas.

Proč věříme, že musíme být jiní, abychom byli milováni?
A kolik bolesti tato víra stojí – skutečné, fyzické bolesti?

Správce tiše říká:
„Nakonec si je ženy přestaly kupovat.“

„Uvědomily si, že to nefunguje?“
„Uvědomily si, že by tu práci měla dělat společnost, ne jejich chrupavka.“

Znovu jsem se podíval na kovové destičky. Zdály se neškodné, prostě artefakt éry. Ale drží stovky nocí, stovky tváří, stovky nadějí, které nikdo neměl právo tak zkreslovat.

Když jsem odcházel od vitríny, sklo odráželo mou tvář. Na okamžik se mi zdálo, že kovová maska ​​stále leží na svém stojanu ne pro historii, ale jako varování.

Začalo to tím, že se drželo dívčiny tváře.
Teď – držíme se té své a bojíme se zopakovat její cestu.