Tak začíná okamžik, kdy jsem si po sprše před zrcadlem všimla suchého místa na paži. Nebolelo to, nesvědilo to, prostě to tam bylo – nečekaná připomínka toho, že čas nás mění pomaleji, než si myslíme, ale mnohem přesněji. A právě s takovými maličkostmi začíná cesta, o které nikdo rád nemluví.

Zpočátku jsem si myslela, že je to jen počasím. Vzduch se ochladil, dům se oteplil a moje pleť byla vrtošivější. Ale ta zvláštnost po týdnu nebo dvou přetrvávala a já se přistihla, jak si říkám: co kdyby moje tělo opravdu vstoupilo do nové kapitoly? Je zvláštní si to přiznat, ale nemáme někdy sklon ignorovat to, co je zřejmé? Moje pleť byla sušší než dříve, drsnější, tenčí. Přejela jsem si prstem po zápěstí a uslyšela slabé šustění – jako by se papír třel o papír. Zvuk najednou bodl, jako by říkal: „Podívejte se blíž.“

Druhé znamení se objevilo tiše, téměř nepostřehnutelně – v zrcadle jsem si najednou uvědomila, že mi ztenčilo obočí. Ne dramaticky, ne nápadně, ale natolik, abych se zarazila. Mé řasy, kdysi husté, vypadaly unaveně. Je zvláštní, jak takové drobnosti ovlivňují ne můj vzhled, ale mé sebevnímání. Zeptala jsem se kamaráda: „Nemyslíš, že vypadám jinak?“ Odpověděl: „Jen hodně pracuješ.“ Možná. Nebo je práce jen pohodlnou výmluvou pro tělo, aby si udrželo přehled o čase. A když se nad tím zamyslíte: nespánek, stres a rytmus dne na nás zanechávají stopy rychleji než roky?

Třetí znamení se netýkalo mě, ale někoho blízkého – nepravidelný cyklus, který přišel nečekaně a donutil mě hledat vysvětlení. Mluvila o tom téměř šeptem, jako by si vybírala slova, bála se to sama sobě přiznat: „Asi hormony.“ „Nebo jen únava.“ Ale mohla únava opravdu tak moc změnit rytmus těla? Rozhovor byl kratší, než jsem doufala, ale byl zabarvený úzkostí – tou, která se objeví, když tělo přestane dodržovat svá obvyklá pravidla. Změna má tendenci mlčet, dokud ji nezačneme slyšet.

Čtvrtý znak se objevil v mých svalech. Mé obvyklé stoupání po schodech se najednou stalo připomínkou těžkých nohou. Byla jsem překvapená: dříve se mi to zdálo jako maličkost. „Divné,“ řekla jsem si. „Přejde to,“ odpověděl vnitřní hlas. Pravdou ale je, že fyzická slabost se zřídka objeví náhle. Plíží se postupně – jako mlha, která je zpočátku sotva znatelná, a pak náhle zakryje vzdálený břeh. A já se divila: může se člověk cítit starší než na svůj věk jen proto, že přestal naslouchat svému vlastnímu tělu?

Pátý znak byl nejvíce znepokojivý – mé vlasy. Stále více a více se mi jich lepilo na kartáč. Zpočátku jsem to ignorovala: roční období, klima, šampon. Ale nerady si všichni ospravedlňujeme to, co nás děsí? Jednoho rána jsem… prostě jsem se zastavil a podíval se na pramen vlasů v ruce. Byl lehký, téměř beztížný, ale nějak se dostal do bodu, kdy jsem musel uznat očividné. „Všímáš si toho taky?“ zeptal jsem se. „Někdy,“ slyšel jsem v odpovědi. A tato dvě krátká slova zněla výmluvněji než jakýkoli dlouhý rozhovor.

A pak přišel okamžik, kdy se všechno sešlo dohromady. Stál jsem v šeré chodbě, poslouchal svůj vlastní dech a snažil se zjistit, co je znepokojivější – samotné změny, nebo to, že se dějí tak tiše. Chtěl jsem myšlenku dokončit, ale něco ve mně se uprostřed věty přerušilo, jako by mi tělo šeptalo: „Jen se podívej pozorněji…“

A pak jsem pochopil to hlavní: ty úplně první známky tě neděsí – připomínají ti. Ne věk, ne ztrátu mládí, ale fakt, že tělo je živoucí deník, který píše pravdu pečlivými, téměř nepostřehnutelnými tahy. A když jsem se vrátil k témuž suchému pruhu na ruce, už jsem v něm neviděl úzkost, ale začátek rozhovoru, který měl začít už dávno.