Okamžitě je zasáhne zvuk – kovové skřípění, jako by někdo trhal vzduch zevnitř. Kolo obrovského tankeru vibruje tak silně, že se zdá, že stačilo jen chvilku a utrhnou jim ruce. Tři muži se drží ledových kovových oblouků, skrytých ve stínu pod plavidlem, kde neustálý hukot připomíná dýchání obra. Zdola se tříští vlna, spršky slané vody se jim zařezávají do kůže. A to vše – od první hodiny, bez zakolísání, bez času na strach.

S každou další nocí chlad houstne, těžší, jako by se jim snažil sevřet žebra. Poslouchají oceán pod nimi, jak mluví v krátkých záchvech zuřivosti, a nikdo neví, jak dlouho jejich těla vydrží bez jídla a přístřeší. Někdy jeden zašeptá druhému: „Jsi tam?“ – a dostane sotva slyšitelnou odpověď, ztracenou v hukotu vody. Tyto krátké rozhovory jsou jediným vláknem, které je spojuje s čímkoli lidským.

Vůně slaného železa je ani na vteřinu neopustí. Nohy je křečovitě třesou únavou, ruce jim rudnou zimou, oči neustále zachycují pohyb vln, které se zdají příliš blízko. Ve tmě oceán nevypadá jako voda – je to jako černá tlama čekající, až někdo povolí sevření.

Pátý den jeden z nich náhle přestane mluvit. Ostatní předpokládají to nejhorší: buď si zima vybrala svou daň, nebo to prostě už nevydrží. A v tom přichází zvrat – ráno otevře oči a usměje se, jako by si jen šetřil síly. Ale ten úsměv se rychle rozplyne v dalším nárazovém větru a zůstává jen otázka: jak dlouho?

Sotva dožijí sedmé noci. Světla tankeru občas vrhají žluté záblesky pod trup a v těchto chvílích vypadají tváře mužů, jako by byly vytesány z kamene. Jak dlouho ještě vydrží člověk stát na kovovém žebru o šířce dlaně? A kde je hranice mezi zoufalstvím a nadějí?

«Slyšíš to?»
«Co?»
«Motory jako by ztichly… jako by zpomalovaly.»
«Je to dobré znamení?»

Ale odpověď nepřichází. V tu chvíli se zdá, jako by se mělo všechno rozhodnout. A pak — ticho, tak ostré, že ho téměř cítíte. Srdce bije rychleji, vlny řvou, kov vibruje a věta se přeruší…

Když je španělští záchranáři najdou, slunce už svítí do očí. Na fotografii pořízené později sedí tři muži, zabalení v termodekách, jejich třes je sotva znatelný — ať už zimou, nebo proto, že konečně po jedenácti dnech ucítili pod sebou pevninu. Nikdo z nich nedokáže vysvětlit, jak přežili cestu dlouhou více než čtyři tisíce kilometrů. Záchranáři to ale nazývají slovem, které zřídka zní bez patosu, ale tady zní pravdivě.

Zázrak.

Tři životy visící nad Atlantikem. Jedenáct dní na pokraji. A jednoduchá, odzbrojující touha – dosáhnout místa, odkud už oceán nehledí vzhůru.