Hukot hlasů okamžitě utichne, když se na cestě k hřbitovu objeví postava v zelených šatech. Studený vítr odfoukne lem šatů a odhalí bledá kolena, a jeho kroky pronikavě znějí v nastalém tichu. Barry Delaney kráčí se sklopenýma očima, jako by se v barvě skrývala tíha celoživotního přátelství. U rakve leží fotografie – usmívající se Kevin Elliott, obyčejný chlap, který odešel do války a už se nikdy nevrátil.

Hukání látky jako by v takových chvílích odporovalo všemu, co je v nich zvykem. Lidé si vyměňují pohledy: je to výzva? Výsměch? Nebo snad zoufalství? Barry si jen zašeptá: „Slíbili jsme. A já to dodržel.“ V jeho hlase není žádné napětí, jen únava a ticho, jako by se slova už zahojila a už nebylo co vysvětlovat.

Vůně čerstvé trávy a vlhké půdy se mísí s vůní parfému, který omylem zůstal na šatech kamaráda, kterého si vypůjčil. Slunce mizí za mraky a světlo změkčuje, jako by se snažilo scénu chránit před zvědavými zraky. V jednu chvíli kněz zakašle a chystá se začít s projevem, ale Barryho pohled ho donutí se zastavit – v těch očích je až příliš mnoho nahé pravdy.

V polovině obřadu někdo tiše řekne: „To není fér… Zemřel jako voják a oni mu udělují milost s mužem v ženských šatech…“ A na okamžik se zdá, že Barry ztratí nervy, vykřikne a rozbije tento křehký obřad. On však pouze zvedne hlavu, vydechne a klidně odpoví: „Vybral si to sám. A já jsem si vybral být tady.“ A tento klidný tón se ukáže být silnější než jakékoli pobouření.

Dostaví se zvláštní úleva, jako by samotné náhrobky chápaly význam tohoto gesta. Zelená už nepůsobí provokativně – stává se symbolem přátelství, tak zářivým, že dokáže narušit společenské vzorce. Vyvstává otázka: která forma vzpomínky je důstojnější – přísný smutek, nebo věrnost slibu, který kdysi dali dva živí lidé, šeptající si nesmysly a smějící se budoucnosti?

„Nestydíš se?“
„Ne.“
„Vůbec ne?“
„Styděl bych se, kdybych takto nepřišel.“

A po těchto slovech se mnozí odvracejí, aby skryli suché oči.

Poslední rozloučení je téměř beze slov. Barry pokládá na rakev zelenou stuhu, svázanou jednoduchým uzlem. Vítr jemně zatahuje, jako by se zdráhal pustit. Hrobová půda tiše padá shora a v tu chvíli na zelených šatech není nic humorného – jen lidskost, stojící přímo na pokraji ztráty.

O hodinu později tráva pod nohama lidí opět šustí, kněz pomalu odchází a příbuzní mluví tlumeným hlasem. Jen kousek zeleně se stále jasně třpytí na šedých kamenech, jako připomínka toho, že přátelství je někdy jasnější než smutek. A ticho, které Barryho na začátku přivítalo, nyní rezonuje jinak, jako by se sám život klaněl před tím, kdo na pohřeb nepřišel v černém.

Protože přišel v zeleném.