Studená vlna narazila do boku malého člunu a jeden z nich instinktivně sevřel popruh kanystru, jako by se držel poslední zbývající kotvy na světě. Nad vodou se vznášel pach soli a vlhkosti, vítr jim syčel v uších a před nimi se rozprostírala tma, bez jakékoli opory či stížnosti. Vypluli z Gambie uprostřed noci, bez mapy, bez spojení, bez plánu návratu. Jen dva plastové kanystry: jeden s vodou, jeden s benzínem. Nic navíc, ani myšlenka.
Ta noc se protáhla na tři. Moře se někdy uklidnilo a pak se na ně náhle vrhlo, jako zvíře, které si mění názor na klid. Jak voda v kanystru začala docházet, začali si odměřovat každý doušek rovnoměrně, jako drahocenný klenot. Někdy jeden z nich zahlédl v dálce světla – loď, možná fata morgánu – a jejich srdce se zachvělo, pak se vrátilo do předchozího rytmu zoufalého očekávání.
Na prstech jim ulpěl zápach benzínu a volant, lepkavý od slané tříště, jim odíral dlaně. Vyprávěli si navzájem příběhy, aby se neutopili ve vlastním tichu. O Španělsku, o budoucnosti, která se zdála být mýtem, o životě, ve kterém se člověk mohl smát, aniž by se snažil schovat. A pokaždé byly příběhy přerušeny stejnou otázkou: je pravda, že před nimi vůbec existuje břeh?
Druhý den zahlédli tmavou siluetu velké lodi. Jeden z nich vyskočil na nohy a mával rukama, druhý křičel. Ale loď proplula – příliš daleko, příliš tiše, jako by svět nedlužil nic cizí naději. Seděli mlčky, poslouchali šplouchání vody a ptali se sami sebe: může být člověk neviditelnější než tečka na nekonečném plátně oceánu?
Když došel benzín, loď byla ponechána na milost a nemilost proudu. Zdálo se, že je konec – žádná další plavba, žádný pohyb, jen čekání. Ale ukázalo se, že to byl falešný zvrat událostí. Proud pomalu táhl loď na sever a za úsvitu třetího dne si všimli neobvyklého světla: ne z majáku, ne z lodi – ale z města na obzoru. Pak jeden z nich zašeptal: „To není fata morgana. Je to skutečné.“
Začali veslovat rukama, dokud je nezačaly bolet svaly, dokud se jim neudělalo špatně, dokud se jim nezamotala hlava. Voda byla těžká, jako by hustá. Když je opustily síly, odpočinuli si a znovu veslovali. Byl to poslední tlak, postrádající techniku a kalkulaci – jen tvrdohlavost.
„Myslíš, že nás pustí dovnitř?“
„Myslím, že si to nejdřív musíme zasloužit.“
„Už jsme si to zasloužili.“
„Ano… ale jen o chvilku déle.“
Když loď dorazila ke španělskému pobřeží, nepřivítaly je ani davy, ani hudba. Pár lidí na molu, lhostejné tváře, jejich oči pouze konstatovaly fakt: dorazili další dva. A přesto to bylo vítězství – ne teatrální, ne hlučné, ale tiché a opravdové. Skočili na beton, nohy se jim třásly, v krku cítili chuť soli a únavy. Jeden z nich se podíval na kanystry – prázdné, ležící u nohou. Symbol již dokončené cesty.
Někdy stačí dva kanystry k překonání moře. Někdy jedno rozhodnutí. Někdy jedna víra, že před nimi existuje pevnina.
A studená vlna dál bušila do boku malé lodi…