Zvedl dítě do náruče, jako by se držel něčeho nekonečně křehkého, a najednou se mu zachvěly prsty. Na jeho tváři se objevil výraz, který nedokázaly skrýt ani zkušenosti, ani profesionální zdrženlivost. Svět se jakoby zastavil: ani zvuk, ani dech kolem. Jen on a toto dítě, zabalené v tenké látce, které ještě nechápalo, že jeho narození už převrací minulost dospělých.

Díval se na rysy dítěte, linii jeho čelisti, výrazný oblouk jeho obočí – až příliš známé, až příliš bolestně známé. Jak podivně funguje paměť: můžete zapomenout na data, zapomenout na vůně, zapomenout na sliby, ale nemůžete zapomenout na svůj vlastní odraz v dětských rysech. Téměř přestal slyšet šepot svých kolegů, živé hlasy, gratulace – všechno zmizelo v pozadí jako mlha.

„To nemůže být pravda,“ pomyslel si. „Ale pokud je to pravda, pak…“
V něm se zvedla vlna, jako by někdo otevřel starou, zmrzlou ránu. Znovu viděl noc, kdy odešla. Nebyla žádná vysvětlení, žádné hádky. Její teplá ruka prostě navždy zmizela z jeho ruky. A on dlouho přemýšlel: co mohl udělat jinak? Kde udělal chybu?..

Zvedl zrak a setkal se s jejím pohledem. Nebyla v něm žádná radost z porodu, žádná úleva – jen úzkostné, zoufalé očekávání. Jako by už věděla, co viděl. Jako by se bála právě toho – ne bolesti, ne stavu dítěte, ale jeho reakce.

„Jak se má?“ zašeptala, nejistá si, jestli ji někdo slyší.
Otevřel ústa, aby odpověděl, ale místo lékařské zprávy jeho hlas prozradil, co zadržoval:
„Vypadá… jako…“

Prudce větu přerušil – zdálo se, že visí mezi nimi. Věděl, že když domluví, nebude cesty zpět.

Kolega požádal, aby mu dítě předal k úvodnímu vyšetření, a lékař mu ho neochotně předal. Jeho profesionální automatismus ho zachránil před panikou: zkontroloval matčiny životní funkce, dal doporučení a zvedl upuštěnou infuzi. Navenek absolutní kontrola. Uvnitř bouře.

Když bylo po všem, když byl pacient převezen na poporodní oddělení, dopřál si chvilku samoty. Přitiskl čelo ke studené zdi a poprvé po mnoha letech si nebyl jistý, jak žít.

Později požádala, aby ji zavolali. Tiše vešel, jako by byl v prázdném pokoji, a postavil se vedle ní. Dlouho mlčela a polykala svá slova.
„Zjistila jsem, že jsem těhotná… až poté, co jsem odešla. A já… nevěděla jsem, jak to říct. Bála jsem se, že si pomyslíš…“
Hlas se jí zlomil. Snažila se vysvětlit, ospravedlnit, ale každé slovo vytvářelo nové díry.

Naslouchal a pochopil: pravda nikdy není černobílá. Ano, byl naštvaný. Ano, uvnitř cítil bolest. Ale co bylo důležitější: minulé křivdy, nebo fakt, že právě teď, v sousedním pokoji, spí malý človíček, který potřebuje otce? Co když se mýlí? Co když je ta podobnost jen hra přírody, náhoda?

Tiše se zeptal:
„Jsi si jistý, že…“

A znovu se odmlčel. Mohl by být muž připraven slyšet odpověď na takovou otázku?
Nebo možná skutečná otázka byla jiná: byl schopen odpuštění a nového začátku?

Podíval se na spící dítě skrz sklo a cítil, jak se mu vrací první věta dne, ale nyní s jiným tónem: „Proč ona? Proč teď?“
Možná proto, že právě teď – v jediném okamžiku, kdy si konečně musel vybrat, kým bude dál…