Do obličeje mi vál slaný vánek a vlna mi omývala nohy, jako by mě nabádala k kroku vpřed – k neustupování. Manžel mě objal kolem pasu a jeho ruka na mně spočívala tak klidně, jako by nedržel mé tělo, ale právě ten čas, který jsme spolu strávili. Ani jsem nepomyslela na věk, na nadbytečné kožní záhyby, na oslabenou elasticitu – to všechno se vedle něj zdálo rozplynout. Cítila jsem se živá. Skutečná. Fotku jsme pořídili ne pro krásu, ale pro vzpomínku, a já ji zveřejnila s tichou sebedůvěrou: Mám právo na radost.

První komentáře byly vřelé, téměř domácké. Lidé psali o lásce, o něze, o důležitosti udržování intimity v průběhu let. Četla jsem je s podivným pocitem klidu – jako by mi někdo lehce hladil duši. Pak ale můj pohled padl na jednu větu a svět se zdál být posunut: její slova stála přímo pod všemi ostatními. Žádné smajlíky, žádný hravý tón, jen přísná fráze… a proč zrovna její a ne cizí? Proč zrovna její názor tolik bolel?

Četla jsem to a nemohla jsem tomu uvěřit. Ona, naše dcera, která jako dítě běhala po bytě v mých vysokých podpatcích, která jako teenagerka žádala o svolení nosit mou rtěnku a pak se naučila přijmout sama sebe se všemi svými nejistotami, se teď najednou rozhodla naučit mě studu. Neříkala jsem jí snad: „Miluj se, nedívej se na měřítka, tělo je příběh, ne komodita“? A teď to bylo, jako by se zrcadlo obrátilo: vyměnily jsme si role a teď mi ona diktovala, co je slušné a co ne.

Nejdřív jsem chtěla fotku smazat. Prostě zmizet. Vymazat důkazy o mé odvaze. Ale pak k mně najednou přišel manžel a uviděl mou obrazovku. Přečetl si komentář a dlouho, dlouho mlčel. Bála jsem se slyšet jeho názor. Bála jsem se vidět lítost. Ale on jen tiše řekl: „Jsi krásná.“ Se stejným klidem, jaký měl on v těch prvních letech, kdy jsem pochybovala o své postavě po porodu, o svém ztraceném pase, o své napnuté kůži. A ta tichá sebejistota v jeho hlase jako by mi položila opěrný bod pod kolena.

Rozhodla jsem se reagovat na svou dceru ne hněvem ani výčitkou, ale s opravdovou zralostí. Napsala jsem jí, že věk není rozsudek smrti, plavky nejsou zločin a tělo není důvod k ponížení. A nejtragičtější na tom nebyly mé boky, břicho ani vrásky, ale to, že ona, mladá žena, už znala pocit opovržení k vzhledu někoho jiného. Nevím, jestli to slyšela. Ale tato slova pro ni – pro mě – nebyla důležitá.

A pak přišel špatný obrat: zavolala. Připravila jsem se na bouři, na výmluvy, na hádku. Ale v telefonu se ozval tichý hlas, omlouvající se za můj spěch a urážku. Řekla, že se nestydí za mě, ale za samotné stárnutí, jako by to bylo děsivé a groteskní. A najednou jsem si uvědomila: neponižovala mě – snažila se uniknout vlastnímu strachu ze stáří. Mohla by ji za to opravdu vinit? A pak se ve mně všechno změnilo. Znovu jsem se podívala na tu fotografii – a neviděla jsem „nedostatky“, ale stopy dobře stráveného času.

Ve vyvrcholení jsem se už ničeho nebála. Dívala jsem se na svůj odraz v zrcadle v hotelovém pokoji, viděla jsem svou pleť, své záhyby, své osudové linie – a na okamžik se mi dokonce zdálo, že se usmívám jinak. Ne z mládí, ne z vnější krásy, ale z vnitřního práva být sama sebou. A když mě manžel objal zezadu, na vteřinu jsem zadržela dech…

…a v tom tichu jsem si najednou uvědomila, že sebeláska není daná, ale cesta. Někdy bolestivá, někdy obtížná, ale vždy upřímná. A pokud tato cesta začíná fotografií u moře – budiž.