Do tváří jim foukal studený vítr, když starší policista zvedl ruku a zastavil auto u obrubníku. Zamířil přímo k bedně, aniž by si dal čas na váhání, a pozorně si prohlížel červená, baculatá rajčata prokládaná papírovými ubrousky. Druhý policista stál vedle staré ženy a už se snažil jejich přítomnost zastínit úsměvem.

Její hlas se třásl, když mluvila o svém synovi, o léku, o zahradě, kde tato zelenina údajně rostla. Všechno znělo tak bolestně upřímně, že se jeden z policistů chystal jen otočit a mávnout rukou. Kdo by mohl tušit zlo ve vrásčité tváři, v tichém povzdechu, ve starých, prošpikovaných botách?

Ale starší policista nespěchal. Otočil rajče, pak další, pak třetí – a jako by se v něm něco zlomilo. Přejel prstem po slupce, zastavil se u spodní části, stiskl ji palcem a nahmatal sotva znatelné měkké vypouknutí, jako by dovnitř vložil druhou slupku. Rozřízl rajče zavíracím nožem – a zevnitř vypadly jemné granule suchého prášku, příliš pravidelné, příliš malé, příliš úhledné.

Stará žena prudce vykročila k přepravce, jako by se snažila zeleninu chránit, a v pohybu bylo cosi opožděně obranného. O vteřinu později ji někdo chytil za lokty a ona se už nebránila – jen tiše sklonila hlavu, jako by předem znala výsledek.

Policista se naklonil ke svému kolegovi a tiše řekl: tohle není zelenina, tohle jsou nádoby. Každé rajče bylo vyříznuto a vložena do něj plastová kapsle obsahující zakázanou látku. Všechno, co se zdálo jako ubohý pokus vydělat peníze na drogách, se ukázalo jako pečlivě zorganizovaný distribuční plán.

Ale tady je ta zvláštní věc: pokud byla zločinkyně, proč její příběh zněl tak reálně? Proč se v jejích očích zračila upřímná starost? Byla to opravdu pravda, že měla nemocného syna, a dělo se to všechno kvůli němu? Nebo byl syn jen pohodlnou zástěrkou pro maximální soucit? A pokud je to složitější: nemohla být padouchem, ale pěšákem v řetězu někoho jiného?

Když ji naložili do auta, najednou promluvila, bez nátlaku. Přiznala, že zeleninu skutečně pěstovala – kdysi. Ale před rokem za ní přišli lidé a nabídli jí práci, protkanou hrozbami. Mohla odmítnout, ale pak by její syn – živý a skutečný – zůstal na ulici bez peněz. Zvolila si cestu, která se zdála menším zlem. Nebo si to jen vysvětlovala?

Zvrat byl v tom, že policisté málem odešli. Málem ji nechali projít. Téměř jí uvěřili. Příběh o lécích nebyl úplná lež – obsahoval zrnko hořké pravdy. Ale uvnitř rajčat se skrývalo něco, co nenechávalo na výběr.

Poté, co auto zavřelo dveře, starší důstojník ho dlouho pozoroval a mhouřil oči proti větru. V jeho nitru bojovaly dvě síly: přísný zákon a lidský soucit. Neřekl ani slovo, ale myšlenka mu proudila v hlavě: jak často soudíme jen podle zdání? Jak často hezká tvář maskuje nebezpečnou roli? A naopak, jak často nevidíme tragédii tam, kde jsme zvyklí vidět přestupek?

Vrátil se k přepravce, zvedl jedno ze zbývajících nakrájených rajčat a tiše si řekl: „Tam leží pravda – v tom, co je viditelné, a v tom, co je skryté.“