Potom vytáhla ze skříně složku s dokumenty a přesunula se do obýváku.
Artur vstal pozdě, protáhl se a jako by se nic nedělo, pronesl:
— Tak já jedu… měj se.
Zvedla k němu oči a klidně odpověděla:
— Ano. Ale předtím si musíme něco vyjasnit.

Artur ztuhl. V jejím hlasu byla zvláštní jistota — ne rezignace.

— Já to vím celé, — řekla tiše. — A nezlobím se. Naopak… děkuju.

— Děkuješ? — nevěřil svým uším.

Podala mu obálku.

Uvnitř byly dokumenty: žádost o rozvod, papíry potvrzující převod dluhů čistě na jeho jméno, listiny k domu, který byl oficiálně napsaný na ni. A navíc výpisy z účtu — ukázalo se, že si několik let spořila stranou, o čemž neměl ani tušení.

Arturovi se zatočila hlava.

— Ty… ty jsi to věděla tak dlouho…?!

— Viděla jsem, jak se vzdaluješ, — řekla klidně. — Jak schováváš telefon, odcházíš z místnosti, jak ztrácíš zájem se mnou mluvit. Nejsem slepá. Ale nechtěla jsem dělat hysterii. Rozhodla jsem se počkat… a připravit se.

— Takže jsi mě sledovala?! — vyhrkl.

Zavrtěla hlavou:

— Ne. Jen jsem přestala být naivní.

Přistoupila k němu blíž — tak blízko, že mohl vidět v jejích očích ne nenávist, ale ledově klidné pochopení.

— Mám pro tebe dárek, — řekla.

Ukázala mu fotografie.

Ne jeho neverné zprávy, ne jejich společné fotky.

Na snímcích byla jeho milenka… s jiným mužem. Ruce kolem pasu, polibky, romantická setkání.

Artur se naklonil k fotkám, oči mu zvlhly.

— To není možné!

— Je to focené včera, — řekla tiše. — Tobě nikdy nepatřila. Jen si s tebou krátce hrála. Zítra odlétá do Itálie — s mužem, kterého skutečně miluje.

Artur se sesunul do křesla. Jako domeček z karet se vše rozpadlo.

On, který věřil, že triumfuje, že má tajnou lásku, že „unikl“ z manželství…

Teď seděl bez domova, bez jistoty, bez respektu.

A ona?

Byla svobodná.

Šla ke dveřím a pronesla:

— Nechci tě ponižovat. Jen si zapamatuj… dal jsi mi svobodu dřív, než sis uvědomil.

Vyšla ven. Slunce jí zalilo tvář. Bylo to jako nový dech.

Dveře za ní se zavřely a Artur zůstal sám — se svým kufrem a svými chybami.

Nejel na letiště. Seděl v kuchyni, zíral do prázdného hrnku kávy a snažil se pochopit…

Kdy se to vlastně celé převrátilo?

Myslel si, že obelstil svou ženu. Že vyhrál. Že situaci drží v ruce.

Až teď mu došlo:

Celou dobu klamal hlavně sám sebe.

A ona jen tiše počkala, až se pravda sama ukáže.