Videa byla pojmenovaná prostě: 1.mp4, 2.mp4 a tak dál — jako kdyby se někdo záměrně snažil nechat co nejméně stop. A to samo o sobě působilo znepokojivě.

Chvíli jsem váhal. Mám pustit video, nebo nejdřív otevřít text? Srdce mi bušilo jako zvon. Měl jsem tušit, že to, co uvidím, už nepůjde vymazat z hlavy. Ale zvědavost byla silnější.

Nejdřív jsem otevřel textový soubor.

Bylo tam jen pár vět:

„Pokud jsi to našel, zásilka se dostala do nesprávných rukou. Nechoď s tím do obchodu. Kontaktuj nás přes e-mail v posledním záznamu.“

Zásilka? Jaká zásilka? Komu určená? A proč vložená do potraviny?

Uvnitř mě se mísil odpor a zvláštní zájem — jako bych se omylem dotkl něčeho, co mělo zůstat skryto.

Otevřel jsem první video.

Na obrazovce se objevil sklad. Chladné betonové zdi, ostré zářivky nad hlavou. Kamera byla umístěná nízko, skoro u země, lehce nakloněná. Dva lidé v bílých pláštích stáli u dlouhého kovového stolu. Na něm leželo několik kusů té samé kolbasy.

Něco si říkali, ale zvuk nebyl zapnutý. Jeden z nich vytáhl malý předmět a naprosto klidně, rutinně ho vsunul do středu jednoho z batohů kolbasy.

Takže to nebyla náhoda. Nebyl to omyl výroby. Někdo to dělal záměrně.

Kontrola? Přenos tajných dat? Špionáž?

Otevřel jsem druhé video.

Tentokrát jiná místnost — kancelář: stůl, dva počítače, stažené žaluzie. Na monitoru blikala nějaká tabulka, seznam měst, čísel, dat.

Náhle se jeden z lidí prudce přiblížil ke kameře a zakryl ji dlaní.

Konec záznamu.

Hrdlo jsem měl suché jako písek.

Třetí video.

Tentokrát byl zvuk zapnutý. Slyšel jsem hlas:
— Jestli se to dostane ven… bude to problém větší než cokoli. Uvědomuješ si to? Jsou v tom zapojení lidé, o kterých nemáš ani tušení…

Druhý hlas:
— Pospěš si. Do rána musí být hotovo.

Pak znovu ty ruce, zase kolbasy, zase to vkládání.

Studený pocit v žaludku zesiloval.

Když jsem se dostal k devátému videu, ruce se mi už třásly.

Bylo nejkratší — jen pár vteřin.

Dveře skladu se otevřou — v nich se objeví muž v uniformě ochranky. Lekne se, ucukne, jako by ho někdo spatřil dřív, než chtěl. Pak se ozve prudký zvuk, kamera se svalí na zem a obraz se zastaví u podlahy, kde jsou vidět jen cizí boty.

Stop.

Seděl jsem mlčky.

Co teď? Zavolat policii? Smazat všechno a dělat, že se nic nestalo? Odpovědět na ten tajemný e-mail?

Ta malá flashka přede mnou na stole působila jako cizí předmět z jiného světa — obyčejná, ale zároveň plná něčeho temného a skutečného.

A co když to není jediný kus? Co když je takových kolbas už ve stovkách domácností?

Napadla mě ještě jedna myšlenka:
— A co když jsem ji neměl najít náhodou? Co když ji někdo určil právě mně?

Co když tímhle okamžikem začíná něco většího?

Protože teď…

Ta tajemství nejsou jen na té flashce.
Teď jsou i v mojí hlavě.
A tím, že to čteš — i v té tvojí.