A dokonce staré, obřadní. Jeden uživatel mi napsal:

„To je starý varovný symbol. Obvykle se nechává tam, kde někdo považuje člověka za narušitele hranic. To znamená, že tě někdo sleduje.“

Přejel mi mráz po zádech. Četla jsem to snad dvacetkrát. Narušitel hranic? Jakých? Já žiju v klidné čtvrti, v domě, který jsem legálně koupila. Nikomu se nepletu do života, nejsou tu žádné konflikty — maximálně drobné sousedské neshody.

Snažila jsem se přesvědčit sama sebe, že na internetu lidé často přehánějí. Ale pak někdo napsal ještě konkrétnější věc:

„Je to signál, že ses dostala na cizí území. Možná někdo považuje tvoje auto, pozemek nebo dokonce dům za své místo. A tebe za vetřelce.“

To už nezní jako pověra, ale spíš obvinění. A zrovna v tu chvíli se ozvalo zaklepání na dveře.

Ztuhla jsem. Byl už večer, skoro tři čtvrtě na jedenáct.
Podívala jsem se z okna — neviděla jsem nikoho. Jen dlouhý stín na dlažbě před domem.

Neodvážila jsem se otevřít. Jen jsem stála a poslouchala. Poklepání se ozvalo znovu — tišší, trpělivější.
A najednou… ticho.

Stála jsem tam ještě dobrou chvíli. Silnice byla prázdná. Jako by někdo chtěl jen ukázat: jsi pod dohledem.

V noci jsem skoro nespala. Každý zvuk mě probouzel — prasknutí větve, vítr, vzdálené auto. Měla jsem pocit, jako kdyby dům kolem mě dýchal — těžce a neklidně.

Ráno jsem šla znovu k autu — a čekalo mě něco dalšího. Na čelním skle byl nakreslený jakýsi znak. Kruh přeškrtnutý dvěma čarami. Nepravidelný, načmáraný spěšně.

Dívala jsem se na něj a cítila, že náhody tu nehrají žádnou roli.

Rozhodla jsem se jednat. Vzala jsem telefon a šla za sousedem — za Markem. Jeho rodina tu žije přes sto let. Zná každou historku o téhle ulici.

Ukázala jsem mu fotky. Díval se dlouho a mlčel. Nakonec řekl tiše:

— To nepatří lidem, kteří tu žijí teď… ale těm, kteří tu byli před nimi.

Nechápala jsem. Odpověděl klidně:

— Tahle půda má svou minulost. Moje prababička říkala, že tady bývalo místo, kterého se nemělo dotýkat. Když se začaly stavět domy, někomu se to… nelíbilo.

Ironicky jsem se zasmála:
— Jako duchové majitelů?

Zavrtěl hlavou:
— Ne. Lidé. Opravdoví. Jen velmi staří, velmi tvrdohlaví… a pořád tady.

Odcházela jsem s pocitem, že se dotýkám něčeho, co jsem vůbec neměla otevírat.

A v pátek večer to vyvrcholilo.

Dostala jsem MMS. Bez textu.
Byla na něm fotka mého auta — focená zblízka, ve tmě.
A pod stěračem — další papír.

Vyšla jsem ven — dvůr byl prázdný.
Na papíru stálo jen:

„Nejsi tady sama. A nejsi první.“

V tu chvíli jsem pochopila:
tohle není hra.
Tohle je komunikace.
Varování.
Nebo nárok.

A došlo mi ještě něco: jestli budu jen mlčet a bát se — oni získají nadvládu.