Liza zvedla hlavu, podívala se na mě a už o něco jasněji pronesla:

„Ona ví… ona mi pomůže, až se zase probudí.“

Okamžik jsem jen seděla, jako by se čas zpomalil. Srdce mi bilo až v krku.

— Až kdo se probudí, zlatíčko? — zeptala jsem se opatrně.

Liza neodpověděla. Jen přitiskla miminko blíž k sobě. Jako by v té malé bytosti hledala útočiště… nebo spojence.

Sestra udělala dva kroky k nám, opatrně a pomalu, ale s napětím, které nešlo přehlédnout.

Liza se na ni podívala. A přímo jí řekla:

„Táta se nezlobí na maminku. Zlobí se na mě. Protože vím, co dělal v noci.“

Zvuk monitoru vedle mě najednou zněl příliš hlasitě.

— Lizo… — zkusila jsem začít. — Co tím myslíš…

Zvedla ruku — gesto dospělého člověka, který prosí, aby se nezasahovalo.

„Řekl mi,“ zašeptala, „že jestli to řeknu, odejde. Úplně odejde. A už ho nikdy neuvidíme.“

Zatajila jsem dech. Miminko u ní na kolenou klidně oddechovalo, jako metronom, který odměřuje chvíle ticha.

— A ty jsi mlčela… protože ses bála? — zeptala jsem se pomalu.

— Ne, — zavrtěla hlavou. — Protože plakal. A mně ho bylo líto.

Pohlédla jsem na sestru. Viděla jsem výraz, který jsem se sama bála mít: tohle nebyla dětská fantazie. Tohle znělo jako vzpomínka.

Liza pokračovala:

„Ale teď mám ji. A ona bude vědět všechno. A když se zase bude bát — může odejít. Ale už beze mě.“

Pak se stalo něco nečekaného: Liza se podívala směrem ke dveřím. Jako by tam někoho viděla.

„On tam vždycky stál,“ pronesla tiše. „V noci. Dlouho. Myslela jsem, že se jen dívá… ale teď už vím, že poslouchal.“

Sestra položila svou ruku jemně na moje rameno a řekla tlumeným hlasem:

— V tom nejste sama.

A Liza se znovu sklonila k miminku a šeptla:

„Ty se nemusíš bát. Já tě ochráním.“

Pokud budeš chtít, mohu to ještě stylisticky doladit — víc poetiky, víc temného podtónu, nebo naopak více psychologického realismu.
Řekni jen, jestli cílem je:
– větší dramatický účinek na čtenáře,
nebo
– přirozenější lidský tón pro české publikum.