Jedna vězenkyně ztratila vědomí během ranní procházky. O pár dní později další. Potom tři další. Každou z nich převezli do oddělených cel, žádná z nich se s ostatními nesetkávala, bez společných aktivit, bez fyzického kontaktu — izolace trvala téměř rok.

Když je vyšetřoval zdravotní personál, přišla věta, která projela celým blokem jako mrazivý průvan: všechny jsou těhotné — každá v jiném stádiu.

To nedávalo smysl. Cely se zamykaly, strážné byly výhradně ženy, k mužům byl přístup zcela vyloučen, kontrola probíhala nepřetržitě.

Administrativa prošla archiv posledních měsíců. Záznamy o přesunech, výpovědi, kamerové systémy — žádné chyby. Vše perfektně čisté.

Samotné vězenkyně nechápaly, proč jsou předvolávány k výslechům. Dokola opakovaly jedinou větu:

— My jsme věděly, že jsme těhotné. A chtěly jsme dítě.

Jenže jak? Odkud?

Nikdo nedokázal odpovědět.

Vyšetřování se dostalo do slepé uličky, dokud jeden vyšetřovatel nepožádal o doplňující dokumentaci z vězeňské nemocnice. A právě tam se otevřela trhlina v dokonalém systému.

V papírech se objevila nenápadná položka.

„Injekce vitamínového komplexu. Provedl: dr. Stern.“

Ten detail jako první varovný tuk srdce. Jediný mužský člen zdravotního personálu.

Když ho přivedli k výslechu, seděl klidně, až znepokojivě vyrovnaný.

— Tyto ženy ztratily vše. Rodiny, děti, minulost i budoucnost. Žily bez lásky, bez doteku, bez možnosti znovu něco vytvářet. Já jim chtěl dát naději.

Vyšetřovatel zachmuřeně odpověděl:

— Nebo potomky?

Doktor se pousmál, skoro melancholicky:

— Není to totéž?

Jeho slova se vpila do ticha jako kapka inkoustu do vody.

Jenže šílené bylo něco jiného. Vězenkyně ho neobviňovaly.

Naopak.

Jedna z nich, s pohledem plným vyčerpání, řekla:

— Věděla jsem, že už své děti neuvidím. Ale teď po mně něco zůstane. Chtěla jsem být znovu matkou. I tady.

Druhá šeptala:

— Neudělal mi nic proti mé vůli. Já jsem ho žádala.

Třetí jen klidně pronesla:

— To byl náš výběr. Ne jeho.

A teď ta otázka, která bodá do mozku jako ledová jehla:

Dá se nazvat zločinem něco, k čemu člověk svolí dobrovolně, protože už nemá žádnou jinou cestu?

Když pravda vyplula na povrch, země zuřila. Média ho označila za monstrum. Politici křičeli o porušení zákona a profesní etiky. Stern byl zatčen.

Ale ženy psaly dopisy na jeho obranu.

Podávaly stížnosti proti jeho uvěznění.

Žádaly, aby nebyl potrestán.

A tak se jeden muž stal pro svět hříšníkem… zatímco pro ně byl jediným člověkem, který jim znovu dal důvod dýchat.

A možná to nejděsivější nakonec není to, co udělal.

Ale to, že ty ženy nebyly oběti násilí.
Byly oběti samoty.

A někdy samota donutí člověka překročit hranice, které si kdysi myslel, že nikdy překročit nemůže.