Fotografiové se přeli, kdo zachytí nejlepší úhel jejího pohledu, a filmový svět tiše šeptal: „Ona není jen herečka. Ona je čas.“ Ne žena — čas.

V mládí jí nabízeli, aby zakrývala vrásky, uhlazovala tvář, přizpůsobila se přáním publika. Odpovídala tehdy klidně a s rozvahou, kterou mladí lidé málokdy mají: „Krása není iluze mládí. Krása je zkušenost, vyrytá do pokožky.“ Nejdříve to znělo jako provokace, pak jako odhalení, a dnes — jako pravda, která obstála desetiletí.

Dnes zavírá okno ve svém starém bytě tichým pohybem ruky — té ruky, která kdysi mávala nad hlavami davu. Podívá se do zrcadla a vidí tam sebe — ne stín minulosti, ne nostalgii po mládí, ale skutečnou ženu, která prožila osm desetiletí jako vesmír plný vzpomínek. V jejích očích se třpytí klid člověka, který už nemusí nic dokazovat.

Často se jí ptají: jak je možné, že stále působí tak silně, zářivě, živě? Jen se usměje — někdy šibalsky — a řekne prostě: „Každý den jsem si vybrala radost. A každý den jsem si vybrala sama sebe.“ Ano — to je část pravdy. Ale ta druhá se skrývá v nocích, kdy plakala do polštáře, kdy se cítila sama, kdy svět byl příliš hlučný. Ale nikdy se nezničila zevnitř. Ani tehdy, když se o to svět snažil.

Někteří věří, že její krása je vrozená. Jiní, že je v jejím stylu. Další, že v krémech nebo tajných receptech. Ale skutečný klíč je jinde: v tom, jak se dívá na lidi. Nedívá se jen očima — ale pozorností. V každém člověku vidí něco hlubšího. Tu tichou sílu cítí všichni kolem sebe — od mladého fotografa, který v ní nalezl svou první múzu, až po starou přítelkyni, která se už dávno nepodivuje jejímu vnitřnímu světlu.

Jednou se jí zeptali:
— Neunavuje vás pozornost lidí?
Zamyslela se — ne kvůli efektu, ale upřímně — a řekla:
— Neunavuje mě pozornost. Unavuje mě, když lidé zaměňují mou tvář za povrch. Já jsem hloubka.

Když jde parkem, lidé se otočí. Na oko je to jen starší žena na procházce — ale něco v jejím kroku, v jejím postoji, v tom klidném šarmu — způsobí, že se podívají ještě jednou. A pak potřetí.

Její staré fotografie — černobílé, zažloutlé, zrnité — jako by dýchaly. Na jedné je pohled drzý, na jiné zas tichý a zamyšlený, na třetí s nádechem nevázaného smíchu. Ale na všech je jedno: opravdovost.

Nové snímky jsou jiné. Je na nich citlivost stáří: lehce rozechvělá ruka, pleť tenká jako japonský papír, vlasy stříbrné jako jinovatka. A přesto — působí krásněji než kdy dřív. Protože — jak paradoxní — s věkem přestala být jen obrazem krásy. Stala se zrcadlem duše.

Mohla zmizet z veřejnosti. Mohla se urazit na čas. Mohla se stáhnout. Ale zvolila něco jiného: žít každý věk se stejnou chutí jako mládí. Neboť skutečná krása se léty neztrácí — ona se otevírá.

Pokud měla krása kdysi podobu koruny, dnes se stala jejím světlem.