Jeho hlas se rozléhal prázdnou chodbou. Z vedlejší místnosti vyběhla sestra, rychle vyhodnotila situaci a zavolala lékaře.

— Pane, položte ji sem. Rychle!

Muž ji položil na lůžko, ruce se mu třásly, tvář měl strnulou hrůzou. Lékaři začali okamžitě ženu vyšetřovat, zatímco muže požádali, aby odešel na chodbu.

Dveře se zavřely. Muž zůstal sám, chodil sem a tam jako zvíře zahnané do kouta a znovu šeptal:
— Prosím… prosím, jen ať žije…

Ale uvnitř místnosti se odehrávalo něco jiného, než si přál.

Lékaři při vyšetření objevili stopy, které nebyly v souladu s jeho verzí událostí. Na hlavě ženy nebyl typický otisk po nárazu z pádu. Zato si všimli jiných známek – starších podlitin, jemných otisků prstů na krku, drobných šrámů na rukou a ramenou, které nepůsobily jako náhodné.

Jeden z lékařů řekl tiše:
— Tohle nevypadá jako následek pádu ze schodů.

Primář si povzdechl, jako by tušil, kam to vede:
— Všechno zaznamenejte. A zavolejte policii.

V tu chvíli muž za dveřmi zpozorněl. Jeho tvář, plná „zoufalství“, se napjala do masky strachu. V jeho očích bylo něco… co nepatřilo člověku bojujícímu o život milovaného člověka. Spíš člověku, který se bojí odhalení.

O pár minut později lékař vyšel ven.

— Pane, potřebujeme si s vámi promluvit.

— Je v pořádku?! — vykřikl muž. — Říkám vám, že spadla!

Doktor se na něj upřeně zadíval:
— Kde přesně spadla? Na schody? Na beton? Doma? Venku?

— Ano… doma… na schodech… — koktal muž.

— Zajímavé, — odpověděl lékař. — Protože její zranění tomu neodpovídají.

Muž zbledl.

Do chodby vstoupili dva policisté. Muž se pokusil ustoupit, ale jeden z policistů mu zastoupil cestu.

— Nerozumíte! Já ji zachránil! Já ji sem přinesl!

Lékař, který už se vracel k pacientce, se zastavil a s podivnou klidností řekl:
— Nezachraňoval jste ji. Jen jste chtěl zachránit sebe.

Muž se rozkřikl:
— Ona mě vyprovokovala! Ona mě—

— To stačí, — přerušil ho policista. — To si povíte při výslechu.

Mezitím v pokoji žena slabě pohnula prsty. Pár vteřin nato otevřela oči. V jejím pohledu nebyla panika — jen hluboká únava a jakési němé vysvobození.

Sestra se naklonila:
— Slyšíte mě? Pamatujete si, co se stalo?

Žena sotva znatelně zašeptala:
— Já… jsem nespadla…

Sestra se k ní naklonila blíž:
— Kdo vám ublížil?

Žena pohlédla směrem ke dveřím, kde právě odváděli muže v poutech.

Její hlas byl tichý, ale neuvěřitelně pevný:
— Můj manžel.

A v té chvíli se ten šepot stal pravdou, kterou už nešlo umlčet.

Žena se probudila nejen fyzicky — ale i z dlouhého období mlčení a strachu.