Ne hned — jen tak nenápadně, jako když se starý dům najednou nadechne a člověk si uvědomí, že v něm není sám. Ta spálená borová větvička, zastrčená do kliky auta, mi vrtala hlavou od rána.

Večer jsem nakonec seděl u stolu s hrnkem studeného čaje a snažil se najít rozumné vysvětlení. Nic nepomáhalo. A tak jsem udělal to, co by Češi dělali jen v nejhorší chvíli — šel jsem na anonymní fórum, kde lidé sdílejí věci, o kterých se jinak nahlas nemluví.

Nahrál jsem fotografii a čekal. Nemusel jsem dlouho.

„To není vtip.“
První komentář byl krátký, až příliš. Jako když vám někdo hodí studený hadr na obličej.

Pak přišel další:
„U nás se to dělalo jen tehdy, když někdo překročil hranici. A ne tu, kterou vidíš.“

Začalo mě pálit mezi lopatkami. Jakou hranici? A kdo si vůbec myslí, že má právo mi něco takového oznamovat?

Další uživatel napsal:
„Ta větev… je varování. Od člověka, který tě sleduje. Ne krátce.“

Mráz mi projel zády. Dlouho? Jak dlouho? Týdny? Měsíce?
Já přitom žil ve své rutině jako slepý.

A pak se objevil nový účet. Žádná fotka, žádné informace. Jen jméno, které mě až nepříjemně píchlo do břicha: „Soused357“.

Napsal pouze:
„Podívej se dovnitř. Není to jen větvička.“

Vnitřek? Vždyť jsem už papír rozbalil…
Zareagoval okamžitě, jako by mi četl myšlenky.

„V pryskyřici. Uvidíš otisk.“

Otisk.
Slovo, které samo o sobě neslo tíhu něčeho, co není určeno očím náhodných lidí.

Vzal jsem větvičku do ruky znovu. Byla studená, lepkavá, jako by na ni někdo sahal pár minut předtím. Pryskyřice se leskla pod lampou, a pak jsem to uviděl: malý, téměř neviditelný kousek papírku uvnitř.

Nehtem jsem ho vyňal a pryskyřice praskla.
Na papírku byl pixelovaný útržek fotografie — kůže? Záhyb? Něco, co vypadalo jako část… otisku prstu.

V tu chvíli se mi žaludek sevřel.
Kdo by to udělal? A proč zrovna mně?

Otevřel jsem fórum znovu — a tam už čekal další jeho vzkaz:
„To, co držíš… je podpis. Zpráva. Od člověka, kterého znáš líp, než si myslíš.“

Znáš ho.
Znáš ho dobře.

Ta slova se mnou zacloumala víc než všechno předtím.
Hlava mi začala listovat vzpomínkami: sousedi, kolegové, známí, lidé, kteří se na mě usmívali příliš široce, nebo naopak mlčeli víc, než by bylo normální.

A pak jsem otočil větvičku na druhou stranu — jen tak, bezmyšlenkovitě. Pryskyřice byla tlustší, tmavší. A uprostřed, sotva viditelně, jako by to kdysi někdo vyškrábal nožem, stálo jedno jediné slovo:

„Moje.“

Krátké.
Vlastnické.
Tiché jako řez nožem do dřeva.

A mně konečně došlo, proč se mi ten pocit vkrádal už od rána.
Tohle nebyl náhodný vzkaz.
Nebyla to hloupá hra.

Tuhle „značku“ jsem viděl už jednou — před rokem.
U domu člověka, kterého pak našli… nebo spíš nenašli.

A jestli je to stejná ruka — pak někdo právě oznámil, že přišel čas.

Čas pro mě.