Člověk si myslí, že bolest křičí. Ale ne – někdy jen sedí v rohu jako studený stín a čeká, až si ho všimneš. Od chvíle, kdy odešla, náš byt zní jinak. Ne ticho… spíš prázdnota, která se rozléhá po místnostech jako zimní průvan. Hračky zůstaly tam, kde je nechala. Dveře vržou stejně. Jen vzduch je těžší. A dýchá se hůř.

Lékaři mluvili o „možnosti“, „kontrole“, „pozorování“. Hlavy jsme kývali, ale kdo z nás vlastně rozuměl tomu, co se skutečně děje? Každé jejich slovo nás tlačilo hlouběji do strachu, který nemá tvar – jen velikost. A večer, když celé město ztichlo, jsme slyšeli její smích, jako by se pořád schovávala za rohem. Někdy jsem se otočil tak rychle, až se mi zatočila hlava… jen abych zjistil, že tam samozřejmě nikdo nestojí.

Ta noc… nebudu na ni nikdy připravený.
Byla až nepřirozeně klidná. Ani kapka deště, ani vítr mezi stromy. Jen tiché tikání hodin, které odpočítávaly něco, co jsme nechtěli slyšet. Seděli jsme u její postýlky, drželi její malou ruku. A doufali, že se stane zázrak, i když člověk už dávno ví, že zázraky se neřídí našimi přáními.

Někteří říkají, že dítě cítí okamžik odchodu. Možná je to pravda. Její prstíky se na chvíli pohnuly — ne bolestí, spíš uklidněním. Jako by nám chtěla naznačit:
„Nebojte se. Já se nebojím.“

A pak… jen dech, který se ztratil v noci.

Od té doby se dívám nahoru jen zřídka. Ne ze strachu, ale protože nebe je příliš velké a příliš jasně připomíná, co už není na zemi. Ale někdy, když se mraky na pár vteřin otevřou, cítím zvláštní hřejivý tlak pod žebry. A říkám si — co když je to ona? Malé světlo, které se vrací domů.

České babičky říkají, že dětská duše nezmizí. Jen změní adresu.
Možná tomu věřím víc, než bych měl.
Možná to je jediný způsob, jak se nezlomit.

Občas slyším její kroky, lehké jako papír. Občas mám pocit, že zabouchla skříňku v kuchyni, protože hledá svou oblíbenou hrníček. Otočím se — nic. Ale ten pocit zůstane. A člověk se ho drží, protože realita je někdy příliš tvrdá.

Nechci, abyste nás litovali.
Nechci vysvětlení, proč se to stalo.
Svět není spravedlivý — to víme všichni.

Chci jen jediné:
Zastavte se. Na vteřinu.
Podívejte se na své děti, na lidi, kteří jsou s vámi.
Řekněte to, co jste odsouvali.
Pohlaďte, obejměte, i když zrovna spěcháte.

Protože život nepraská nahlas. Někdy se zlomí tak potichu, že to uslyšíte až pozdě.

A naše malá…
Teď svítí tam nahoře.
Bez bolesti.
Bez strachu.
Jen světlo, které jednou provždy nese její jméno.

A když se jedna hvězda najednou zachvěje, jako by na vás mrkla — možná to je její způsob, jak říct, že ještě není tak daleko, jak si myslíme.