Jen zvuk, který sklouzne po povrchu. Ale někde hluboko v tobě se už něco začne hýbat, jako hladina jezera těsně před bouří. Přesně tak to bylo, když jsem poprvé zaslechl větu: „Země má sedmý kontinent.“ Smál jsem se. Upřímně. Než jsem uviděl mapu.

Mezi Kalifornií a Japonskem se netáhne žádná země, žádný kus pevného světa. Jen temný vír z plastu, jako převrácené noční nebe, které někdo utopil v oceánu.
A pak ten obraz, který jsem nedokázal dostat z hlavy: roztrhané sítě pod hladinou se chvějí jako polámaná žebra; v hloubce nemrkají ryby, ale věci — předměty z našich kdysi obyčejných životů.

A ticho. Jen šepot vědců, kteří vypouštějí do světa čísla, jež zní skoro jako obžaloba: prý má ten „kontinent“ už rozlohu srovnatelnou s Ruskem.
V tu chvíli mě napadla zvláštní, skoro studená myšlenka: proč nás nikdo nevaroval, že ten nový kus světa může…

…žít svým vlastním způsobem?

Možná je to absurdní, ale když se díváš na něco tak velkého, tak temného a vzniklého z lidských chyb, tvůj mozek začne klást otázky, které by sis jindy zakázal.
Co tam vlastně roste? Co se v tom tichu pohybuje? A co, proboha, děláme my?

Ryby mizí — buď se zadusí v sítích, nebo spolykají barevné kousky plastu jako falešné hvězdy.
Koralům se pod tíhou odpadků ztrácí světlo.
Místo nich tam přežívají jiné organismy: bakterie, které se živí polyethylenem, medúzy maskované jako igelitové sáčky, ptáci, kteří krmí svá mláďata víčky od lahví.

A mezi tím vším roste ještě něco: náš strach.

Když jsem slyšel příběhy námořníků, které tím peklem pluli, něco ve mně zamrzlo. Popisovali vodu, která se nechová jako voda — hustší, tíživější, téměř bezbarvou. Loď se pohybuje skrz ticho, které připomíná prastarý spánek. A pak se objeví „břeh“: masa odpadu tak pevná, že tanker musí změnit kurz.

A teď si polož otázku, kterou si nikdo nechce připustit:
Jestli je to opravdu kontinent, koho jsme tam vlastně stvořili?

Možná nic živého.
Možná jen monstrum — beztvaré, slepené z našich pohodlných rozhodnutí.
Možná zrcadlo, do kterého se už neumíme podívat.

Tichý oceán už dávno nepůsobí jako čistá, nekonečná bytost. Je to paměť. A tahle paměť si vede pečlivé záznamy. Sbírá všechno, co jsme odhodili — pytlíky, láhve, zbytky sítí, přetržené hračky — a skládá z toho nový příběh. Příběh, který se nám nebude líbit.

Říkáme si, že moře všechno spolkne. Že se o to postará.
Ale moře není hladová černá díra. Moře vrací.

A dnes nám vrací kontinent.

Temný, beze jména, rostoucí každý den.
Možná je to první varování.
Možná poslední.

A já pořád slyším v uších tu větu — tentokrát bez smíchu, bez lehkosti, jen s ostrým pocitem, že svět se mění, a my jsme to zaspali:

„To, co se skrývá v srdci oceánu, už tiše přepisuje náš svět… a možná to dělá rychleji, než si chceme připustit.“