Lidé dole jako by zkameněli. Někteří automaticky zvedli telefony, jiní si přitiskli dlaň k hrudi, jako by se báli, že i jediný nádech by mohl ten okamžik porušit. Všichni cítili, že tahle chvíle není jen o ohni.

Zdálo se, že Edna Troche Sintron chce světu říct jediné: „Ještě jsem tady.“
Ale byl to výkřik o pomoc… nebo tiché, poslední přiznání?
A pokud to byl její poslední gesto — komu patřilo?

Nad ulicí se vznášelo temné hučení, skoro jako ozvěna vzdáleného moře, jen místo solného větru byl cítit spálený plast a rozpadající se sny. Oheň praskal jako hladové zvíře. Každý jeho výpad k nebi připomínal, že čas se tu neměří minutami, ale dechy. Někdy posledními.

Když se její ruka objevila v tom děsivém oranžovém světle, lidé nevydechli hrůzou — ale poznáním. Byl to pohyb, který by v krajní chvíli udělal každý z nich. Pohyb člověka, který se snaží udržet na okraji světa, i když ten okraj už dávno povolil.

Prsty se jí třásly, ne strachem, ale jakousi zoufalou snahou nepustit něco neviditelného. Nit, spojení, vzpomínku — těžko říct. Ten pohyb nebyl o přežití. Byl o tom, aby nezmizela beze svědka.

Plameny se znovu nadechly a okno, ve kterém stála, se měnilo v bránu — jednou do prázdna, podruhé do jiné reality. Edna se zakymácela. A ulice pod ní se jako jeden organismus zlomila ve výkřiku. V tom zvuku byla hrůza, ale i trapné, lidské přiznání: bojíme se nejen o ni, ale i o sebe.

Najednou z davu vyběhl muž a křičel její jméno. Jeho hlas se lámal, jako by každé slovo bylo vytržené zevnitř. Ale Edna se neotočila. A tahle neotočená hlava bolela víc než oheň.

Co když člověk na konci nesahá po tom, kdo ho volá, ale po tom, kdo kdysi nepřišel?

Její silueta se na okamžik vyjasnila v kymácejícím se žáru. Žádná panika v očích. Jen zvláštní pokoj, který mrazí víc než křik. Jako by už dávno pochopila to, co lidé dole teprve tušili: že některé konce nejsou prosbou o záchranu, ale poslední větou, kterou si nestihla říct s někým, kdo byl důležitý.

Plameny se naposledy zvedly, až se zdálo, že se svět zakýval. Ale její ruka zůstala nahoře. Tenká, roztřesená, neústupná.

Jeden jediný pohyb.
Jeden okamžik, který rozřízne ticho města.

A někdy je právě takové gesto hlasitější než celý lidský život — a doznívá dál, i když už všechno ostatní utichlo.