Nejdřív to byly zvuky. Nenápadné, skoro nevinné. Jemné zapraskání podlahy, tiché ťuknutí, šelest, jako když někdo opatrně otevře zásuvku. A já tam ležela, zkamenělá, s jedinou jistotou: nejsem tu sama.

Ráno jsem vždycky našla drobné posuny, které vysvětlit nešly. Telefon na jiném místě. Oblečení přehozené přes židli. Věci rozházené, jako by se někdo přehraboval v mém životě… jenže nikdo jiný klíče neměl.
Říkala jsem si, že je to únava. Mozek, který po nocích tropí žerty. Ale v nitru už to bublalo: něco se děje. Něco, co nechci pojmenovat nahlas.

Jedné noci mě probudil mrazivý pocit, že mě někdo sleduje. Ne otevřeně, ne agresivně — spíš jako kdyby si mě ten „někdo“ prohlížel se zvláštní něhou, která je mnohem děsivější než hněv.
A tehdy jsem pochopila, že už nemůžu utíkat. Nainstalovala jsem kameru a nechala ji běžet.

Ráno jsem si sedla k obrazovce. A když jsem uviděla, co se dělo kolem třetí hodiny, krev mi doslova zamrzla.

Na záznamu ležím v posteli, pokoj je klidný. A pak — ve 03:17 — se zrcadlo lehce zachvěje. Skleněná plocha vibruje, i když v bytě není ani náznak průvanu.
O pár vteřin později se sklenice na nočním stolku posune směrem ke kraji. Pomalým, přesným pohybem. Ne spadne — někdo ji posouvá.

A pak přijde moment, po kterém už nic není jako dřív.

Moje tělo se začne zvedat z postele.
Ne trhnutím, ne ve spánkové křeči. Ale tak, jako když tě podpírají neviditelné ruce. Hlavu mám sklopenou, obličej prázdný, oči zavřené. Vypadám jako loutka, která nevnímá, že ji někdo právě oživuje.

V tu chvíli se v rohu záběru objeví stín. Ostrý, podivně pokroucený. Není lidský. Je příliš tenký, příliš dlouhý — jako kdyby někdo natáhl lidskou postavu na skřipec a nechal ji tak.

Stín se ke mně nakloní. Dotkne se mě — nevidím jak, ale vidím, jak reaguju.
A když zase klesnu zpátky na polštář, stín prostě zmizí. Rozplyne se ve tmě, jako by ji někdo vypnul.

Jenže nejhorší teprve přijde.

Ve 03:48 kamera zaznamená, jak vstávám. Oči pořád zavřené, krok jistý, chladný, mechanický. Otevírám skříň, přehrabuju věci, přesně tak, jak jsem je ráno nacházela rozházené.
Byla jsem to já.
Jenže způsob, jakým jsem se hýbala… byl cizí.

A když se vrátím do postele, kamera udělá poslední záběr, který mi dodnes trhá nervy:

Těsně před vypnutím otočím hlavu přímo k čočce kamery.
Oči zavřené.
A přesto je v mém výrazu děsivá jistota, že vím, že se dívám na sebe.

A pak konec.

Ten okamžik otevřel dveře k nepříjemné otázce:
jestli jsem byla celou noc já…
tak kdo byl ten, koho jsem cítila v domě všechny ty týdny?

A proč používal moje tělo jako něco, co mu patří?