A její srdce? To bilo příliš tiše, aby se hodilo do hlučného Hollywoodu. Přesto se svět zamiloval právě do ní — jako by v jejím pohledu našla každá žena svůj vlastní skrytý příběh. Marilyn Monroe nikdy neválčila se svými slabostmi. Ona je nechala zářit. Možná proto její světlo ani po šedesáti letech nezhaslo.

Jenže co když ten „lesk“ nebyl jen zlatým prachem slávy, ale i stínem, který ji pomalu pohlcoval? Co když skutečná krása nevychází z těla, ale z trhlin, kterými světlo uniká ven?

Říká se, že Marilyn byla ikonou. Jenže ikona je zároveň socha — krásná, ale němá. Lidé obdivují její křivky, ale málokdo slyší praskání uvnitř, když se snažila usmát ještě jednou, jen pro publikum. Šaty jí padly jako druhá kůže, ale samota se na ni lepila mnohem pevněji.

Kolikrát seděla sama v šatně, světla zrcadel pálila jako výslech a ona šeptem prosila svůj odraz, aby ji dnes nezradil? „Ještě jeden večer. Ještě jeden úsměv. Ještě jeden krok.“ A pak vyšla ven… a znovu se stala legendou.

Ale každý, kdo někdy sledoval hořící svíčku, ví, že nejjasnější plamen je zároveň nejkřehčí.

Společnost miluje ženy, které hoří.
Jen jim nikdy neřekne, že si tím samy zkracují život.

Je zvláštní, jak moc se mýlíme, když hledáme krásu v těle. Tělo je jen obal. Skutečná krása je napětí mezi světlem a tmou uvnitř člověka. Marilyn byla krásná právě proto, že neskrývala praskliny. Nechala je žít. Nechala je mluvit. A svět v nich poznal sám sebe — unavený, zranitelný, toužící po přijetí.

Možná proto nezmizela.
Možná proto se její jméno stále šeptá s podivnou něhou.
Protože nikdo jiný neuměl být tak lidský uprostřed místa, které chtělo ze všech udělat loutky.

Její krása nebyla v těle.
Byla v tom světle, které si nedalo poručit.
V tom světle, které pálilo — a přesto ukazovalo cestu.