Slunečný den, starý kostel, hosté usazení v lavicích—všechno působilo dokonale. Lily a Dmitrij vstoupili téměř současně, což potěšilo i otce Feofana, muže posedlého řádem a přesností.

Když zazněla svatební hudba, Lily kráčela pomalu uličkou. Světlo svíček se odráželo od její šatů a průsvitná látka závoje skrývala každý detail její tváře. Dmitrij stál u oltáře napjatý jako struna, s rukama vlhkýma tak, že by mu z nich snad sklouzl i snubní prsten.

A pak přišel okamžik pravdy.

Otec Feofan požádal tichým hlasem:

— Dmitriji, zvedni závoj své nevěsty.

Ženich to udělal. Prsty se mu chvěly, když uchopil tenkou krajku a pomalu ji pozvedl.

A tehdy se to stalo.

Farář se zarazil, jako by před sebou viděl něco zakázaného. Jeho oči se rozšířily tak prudce, až to některé hosty přinutilo vstát. I zpěv sboru náhle utichl. V kostele vznikla tichá, těžká prasklina—něco, co nikdo nedokázal pojmenovat.

— Okamžitě přestaňte, — vydechl otec Feofan a zvedl ruku, která se sotva znatelně třásla. — Obřad musí být přerušen.

Hlava každého v kostele se otočila k Lily. Ale nevěsta jen stála. Tichá, klidná, až nepřirozeně vyrovnaná.

A pak promluvila:

— Poznal jste mě, otče. Že ano?

Feofan polkl. Jeho tvář se změnila, jako kdyby se mu během jediné sekundy vrátily roky, které se tak snažil zapomenout.

— To… to není možné, — zašeptal. — Ty oči… viděl jsem je už jednou.

A lidé to ucítili — ne pochopením, ale instinktem. Něco na té dívce nebylo v pořádku. Ne „strašidelného“ způsobu, ale hlubokého, lidsky neuchopitelného.

Dmitrij se otočil k Lily.

— O čem to mluví? Co se děje?

Lily sklopila pohled, skoro provinile.

— Rodila jsem se v den, kdy jedna dívka zemřela. A on byl u toho.

Tahle věta by v jiném kontextu zněla jako zvláštní shoda okolností. Ale tady—v chladném prostoru kostela, kde každý zvuk zněl jako výkřik—působila jinak. Těžší. Temnější.

Farář přikývl. Jeho hlas byl hrubý, jako by vycházel z krku příliš dlouho sevřeného strachem.

— Ta dívka… její oči se dívaly přes mě. Jako by věděla, že její příběh nekončí. A když jsem dnes uviděl tebe… viděl jsem je znovu.

Lily pomalu zvedla hlavu. V jejím pohledu se mihlo něco, co rozhodilo i ty nejchladnější povahy v lavicích. Ne zloba. Ne zoufalství.

Něčí cizí jistota.

— Její hlas žil ve mně roky jako ozvěna, — řekla. — Ale dnes… dnes to přestala být ozvěna.

V kostele to zahřmělo tichem. Takovým tím, které člověk cítí až v hrudi.

— Nemohu vás oddat, — pokračoval farář. — Nemohu spojit dvě duše, když ve tvém těle jsou… dvě.

Lily se usmála. Jemně. Nevinně. A přesto z toho úsměvu běhal mráz po zádech.

— Nepřišla jsem si pro požehnání, otče. Přišla jsem si pro pravdu. A pro rozhodnutí, které musí udělat on.

Pomalu se obrátila k Dmitrijovi:

— Chceš jít dál se mnou? Se mnou… a s ní?

Dmitrij se nadechl — a nevydechl.

A hosté pochopili, že skutečný obřad teprve začíná. Ale ne ten, na který přišli.