Zlaté lampy vrhaly světlo na bílý mramor, hosté stáli jako sochy, všechno připomínalo pohádku… až na jedinou osobu.

Aisha.
Stála tam s prsty sevřenými pod krajkou šatů a měla pocit, že její vlastní tep hučí hlasitěji než hudba. Tohle přece měla být svatba její starší sestry Leily. Jenže Leila se na poslední chvíli stáhla, šeptem otci oznámila, že „nebude žít s takovým mužem“.

A ten muž? Šejk, obávané jméno celého regionu. Říkalo se o něm, že je nemilosrdný. Ledový. Muž, který neodpouští. Leila se ho bála tak moc, že raději obětovala vlastní sestru.

„Musíš,“ řekla Aishe večer před obřadem. „Jinak zničím tvůj život.“

Aisha neodpověděla. Co taky mohla?
Když přišla chvíle a šejk pozvedl závoj, v sále se zatajil dech. Aisha čekala pohrdání… nebo chladné odmítnutí. Ale šejk se na ni díval dlouho, až z toho mrazilo.

A pak udělal něco, co roztrhlo sál na dvě části.

Ustoupil o krok. A pak ještě o jeden.

„To není ona,“ pronesl tiše, ale ostře. „To není žena, kterou mi slíbili.“

Hosté ztuhli. Aishin otec zbledl, Leila se schovala ještě víc do davu. Všichni byly přesvědčeni, že šejk se rozzuří, že obviní Aishu z podvodu. Ale mužův pohled se stočil jinam — přímo k Leile.

„Přiveďte ji,“ rozkázal.

Leila se pokusila ustoupit, nohy se jí podlomily. Stráže ji však dovedly doprostřed sálu, kde její sestra stála bílá jako sloupek soli.

„Byla jsi to ty, kdo měl být mou ženou?“ zeptal se šejk.

Leila se pokusila nasadit falešný úsměv.

„Samozřejmě. Ale změnila jsem názor.“

Jeho úsměv byl tenký jako čepel.

„Máš právo změnit názor. Ale ne právo lhát. A už vůbec ne právo obětovat vlastní sestru.“

„Ona souhlasila!“ vyštěkla Leila.

Šejk se otočil k Aishe.
„Je to pravda?“

Aisha ucítila, jak se jí sevřelo hrdlo. Ale poprvé za celý den našla odvahu nadechnout se.

„Souhlasila jsem… protože jsem neměla jinou možnost.“

Ticho se roztáhlo po místnosti jako kouř.
Šejk udělal krok k ní.

„Bojíš se mě?“ zeptal se.

„Bojím se muže, který nezná spravedlnost,“ odpověděla tiše. A všechny drby o jeho krutosti najednou bledly vedle té jediné věty, která mu bez váhání vyšla vstříc.

A šejk se poprvé zasmál. Krátce. Nebezpečně. A zároveň… lidsky.

„Ty jsi první, kdo mi to řekl do očí.“

Pak pozvedl ruku k hostům.

„Svatba bude.“

V místnosti to zašumělo jako bouře. Otec protestoval, Leila začala křičet, hosté se ohlíželi, jako by nevěřili vlastním uším.

„Aisha bude mou ženou,“ řekl šejk pevně. „Ne proto, že to někdo zařídil. Ale proto, že je jediná, kdo tu má čest.“

A pak přišla věta, která srazila Leilu na kolena:

„A Leila… zítra stanete před kmenovým soudem. Za lež. Za zradu. A za to, že chtěla zlomit vlastní sestru.“

Aisha cítila, jak se jí třesou ruce. Hosté šeptali v šoku. A Leila se zhroutila na mramor, jako by jí někdo vytrhl kostru.

A někde hluboko v Aishině hrudi se poprvé pohnula zvláštní, nebezpečná myšlenka:

Co když tahle svatba není trest?

Ale odpověď na to přijde až mnohem později.
A nebude vůbec taková, jakou si kdokoliv z nich představoval.