Prsty se mi třásly, jako bych se chystala otevřít něco, co už nepůjde vzít zpátky.

První hodiny záznamu byly až uklidňující. Ležím v posteli, občas se pohnu, přitáhnu si peřinu. Pokoj je prázdný. Tichý. Normální. V jednu chvíli jsem se dokonce zastyděla sama před sebou — za ty noci plné strachu, za podezírání vlastního domu, za tu paranoidní myšlenku, že tu nejsem sama.

Pak se čas na obrazovce změnil na 02:17.

Nejdřív přišel zvuk.

Ne hlasitý, ale příliš konkrétní na to, aby šlo o dům nebo vítr. Šustění látky. Jako když se někdo lehce dotkne závěsu. Kamera zachytila pohyb stínu u dveří. Naklonila jsem se blíž k monitoru a přestala dýchat.

Dveře do ložnice se… otevřely.

Jen o kousek. O pár centimetrů. Tak opatrně, že by si toho člověk v běžném životě sotva všiml. Tma za nimi působila hutně, cize. Čekala jsem, že se objeví silueta, ruka, obličej. Cokoliv.

Nikdo nevešel.

Dveře zůstaly pootevřené.

Minuty ubíhaly. Na záznamu spím. Ticho. A pak znovu pohyb. Tentokrát blíž. Nepříjemně blízko.

A tehdy jsem to uviděla.

Vstala jsem z postele.

Pomalu. Neohrabaně. Se zavřenýma očima. Kamera jasně ukazovala, jak se posadím, několik vteřin nehybně sedím — jako bych něčemu naslouchala — a pak vstanu a udělám krok ke dveřím.

Nepamatuji si to. Vůbec nic.

Na záznamu se nepohybuji jako člověk, který si jde pro vodu. Pohyby jsou klidné, přesné, až nepřirozené. Zastavila jsem se u dveří, naklonila hlavu… a kývla.

Kývla. Do prázdna.

Pak jsem se vrátila do postele a lehla si. Celé to trvalo sotva minutu.

Záznam běžel dál. Noc pokračovala. Ale já už nedokázala odtrhnout oči od obrazovky.

Ve 03:41 se to stalo znovu.

Znovu jsem vstala. Znovu jsem šla ke dveřím. Tentokrát jsem ale něco zašeptala. Zvuk nebyl dokonalý, přehrávala jsem tu část pořád dokola, zvyšovala hlasitost… až jsem ta slova poznala.

Byl to můj hlas.

Tichý. Cizí. A děsivě klidný.

— „Jsem připravená.“

Po těch slovech se dveře otevřely víc než kdy předtím. Kamera nezachytila, co bylo za nimi. Vyšla jsem z obrazu.

Pokoj zůstal prázdný.

Téměř dvacet minut.

Když jsem se vrátila, lehla jsem si a do rána už se nepohnula.

Seděla jsem před monitorem a necítila vlastní tělo. V hlavě mi zněla jediná otázka, ze které mi běhal mráz po zádech:

Jestli tohle jsem byla já…
kdo byl tedy ten „někdo“, jehož přítomnost jsem cítila každou noc?

Pustila jsem si záznam znovu. A pak ještě jednou. A tehdy jsem si všimla detailu, který mi předtím unikl.

Při druhém vstávání se v zrcadle skříně na zlomek vteřiny odrazil pohyb — ne můj. Příliš vysoký. Příliš blízko. Jako by někdo stál těsně za mnou.

Další noc jsem kameru už nezapnula.

Od té doby ale každé ráno nacházím nové stopy:
dveře, které jsem si jistá, že jsem zavřela,
věci, na které si nepamatuji,
a ten vtíravý pocit, že v noci něco dělám… ale ne sama.

A nejděsivější na tom není strach.

Nejděsivější je myšlenka, která se mi vrací znovu a znovu:

Co když se jednou ráno probudím…
a žádný záznam už existovat nebude?