Místo toho se změnila v okamžik, na který nikdo z přítomných nikdy nezapomene.

Bratr mě bez varování odstrčil z invalidního vozíku.

„Přestaň už hrát to divadlo kvůli pozornosti,“ řekl nahlas, tak aby to slyšeli všichni na dvoře.
Někdo se zasmál. Někdo dokonce zatleskal.

Dopadl jsem na rozpálený beton. Prudká bolest mi vystřelila do zad a nohy tak silně, že se mi na chvíli zastavil dech. Vozík ležel převrácený vedle mě, jedno kolo se ještě pomalu otáčelo. Díval jsem se do nebe a snažil se nekřičet.

Hudba se zesílila.

„Tak pojď, vstávej,“ pokračoval bratr s úsměvem, který byl horší než bolest. „Už nás to všechny nebaví. Všichni se dívají.“

Zkusil jsem se zapřít rukama. Prsty se mi třásly. Nešlo to.

„Podívejte se na něj,“ mluvil k hostům, jako by přednášel obžalobu. „Dva roky si hraje na invalida. Po nehodě, kterou mimochodem nikdo pořádně neviděl.“

Někdo z přátel udělal krok dopředu.
„Viděl jsem ho v obchodě,“ řekl. „Stál u regálu.“

„Byla to rehabilitace,“ zašeptal jsem ze země.

„Jasně,“ zasmál se bratr a kopl do vozíku. „Příspěvky bereš, pracovat se ti nechce. Pohodlný život.“

„Nemůžu pracovat,“ řekl jsem tiše.

„Nechceš,“ naklonil se ke mně. Páchl alkoholem a kouřem. „Všichni už máme dost tvého sebelítosti.“

Někdo vytáhl telefon a začal natáčet.
„Pro jistotu,“ zaznělo. „Ať máme důkaz.“

Rozhlédl jsem se kolem sebe. Máma si nervózně mnula prsty a dívala se stranou. Teta stála se založenýma rukama. Babička se na mě dívala, jako bych kazil oslavu. Nikdo se ke mně nesklonil. Nikdo mi nepomohl.

„Doktoři přece říkali — možná,“ pokračoval bratr. „Možná bude chodit. Možná nikdy. A ty už dva roky žiješ z těch ‘možná’, zatímco my všechno platíme.“

Ležel jsem na betonu a uvědomil si, že bolest není to nejhorší. Horší bylo pochopit, že jsem pro ně přestal být člověkem. Stal jsem se obtěžujícím příběhem.

A právě v tu chvíli se za mnou ozvalo tiché zakašlání.

Hudba se náhle vypnula. Smích umlkl. Dokonce i telefon v ruce natáčejícího se zachvěl.

Za mnou stál muž v tmavé bundě s lékařským znakem. Opíral se o hůl, ale jeho postoj byl pevný. Vedle něj žena s deskami a chladným, profesionálním výrazem.

„Promiňte,“ řekl klidně. „Zdá se, že mluvíte o pacientovi, o kterém víte nejméně.“

Bratr se ušklíbl.
„Další chytrák?“

Žena otevřela desky.
„Před dvěma lety byl po dopravní nehodě přijat s vážným poraněním páteře. Úplné přerušení nervových drah. Prognóza: trvalá invalidita. Šance na zlepšení pod pět procent.“

Na dvoře by bylo slyšet spadnout špendlík.

„Ale ano,“ pokračovala. „Existovalo ‘možná’.“

„Vidíte!“ vykřikl bratr.

„To ‘možná’ znamenalo,“ ozval se muž, „sedm operací. Dva roky rehabilitace. Tisíce hodin bolesti. A experimentální léčbu, kterou většina pacientů odmítne. Protože chyba znamená konec naděje.“

„Jsem neurochirurg,“ dodal klidně. „Vedl jsem tento případ.“

Bratr zbledl.
„Stejně nechodí.“

„Zatím,“ odpověděla žena.

To slovo viselo ve vzduchu.

„Dnes ráno jsme potvrdili regeneraci nervů,“ řekla. „Vzácnou. Reálnou.“

Podíval jsem se na své ruce, zapřel se — přesně tak, jak mě učili.

„Dva roky jsem nevstal,“ řekl jsem tiše. „Protože kdybych to udělal dřív, mohl jsem zůstat v tom vozíku navždy.“

„Dnes můžeš,“ řekl lékař.

Nevstal jsem dramaticky. Kolena se třásla, tělo protestovalo. Ale nohy unesly váhu. Mou.

Postavil jsem se.

Nikdo netleskal. Šok je tichý.

Bratr se na mě díval, jako by mě viděl poprvé.
„Ty… tys mohl…“

„Mohl jsem čekat,“ odpověděl jsem. „Léčit se. Mlčet.“

Máma se rozplakala. Babička si sedla. Teta si zakryla obličej.

„Nejtěžší nebyla bolest,“ řekl jsem už jistě stojící.
„Nejtěžší bylo, že se nikdo nezeptal: jak se máš?“

Udělal jsem krok. Pak další.

Vozík zůstal ležet na boku.
A s ním i jejich představy o mně.