Něco se ve mně stáhlo.
Instinktivně jsem se rozhlédl po kuchyni, jako by tam někdo mohl stát. Nic. Lednice tiše hučela, hodiny odměřovaly čas. Obyčejné ráno. A přesto mi byly prsty ledové.

Stiskl jsem Enter.

Na obrazovce se začaly objevovat soubory. Ne fotky. Ne videa.
Data. Adresy. Jména.

Nejdřív jsem si řekl, že je to hloupý žert. Pak jsem uviděl něco, co mi vyrazilo dech.

Moje adresa.
Můj vchod.
Moje patro.

Pod tím datum.
Včerejší.

A krátká poznámka:
„PRVNÍ NÁKUP“

V krku jsem měl sucho.
Scrolloval jsem dál.

Byly tam desítky dalších adres — různá města, různé státy. Vedle nich názvy potravin: chléb, jogurt, mleté maso, párky.
U všech stejné označení: „OTESTOVÁNO“.

Tehdy mi to došlo.
Tohle nebyl seznam obětí.
Byl to seznam zákazníků.

Otevřel jsem další soubor.
Suchý text, bez emocí, jako laboratorní zpráva:

„Nosiče integrovány do průmyslově vyráběných potravin.
Kontakt s organismem potvrzen.
Vedlejší reakce: žádné.
Uvědomění: minimální.
Zvědavost zajišťuje aktivaci.“

Opřel jsem se o židli.
Párek. Flash disk. Kov.
Jedl jsem to. Část toho jsem spolkl.

V hlavě se mi mihla děsivá myšlenka: co když to nebyla jen paměťová jednotka?

Další soubor se otevřel sám.

Video.
Záběr z kamery, zřejmě v supermarketu. Lidé vybírali zboží. Obyčejné tváře. Unavené, zamyšlené, spěchající.
Pak se obraz přiblížil — a já uviděl značky nad jejich hlavami.

Zelené. Žluté. Červené.

Nad mou hlavou svítila červená.

Pod videem stálo:
„ZVĚDAVÍ. VHODNÍ PRO DRUHOU FÁZI.“

Ruce se mi rozklepaly.
Vytrhl jsem flash disk z počítače, jako by byl živý. Ale monitor nezhasl. Obrazovka zůstala zapnutá.

Objevila se poslední zpráva:

„NEJSI PRVNÍ.
NEJSI POSLEDNÍ.
NEJTĚŽŠÍ JE POCHOPIT, ŽE UŽ JE TO NORMÁLNÍ.“

Seděl jsem bez hnutí.
Na kuchyňské desce ležel ten párek. Dokonale hladký řez. Růžový. Nevinný.

Chtěl jsem ho vyhodit. Rozdrtit. Spláchnout.
Místo toho se ale v hlavě ozvala jiná, mnohem děsivější myšlenka:

Co když tam je ještě něco?
Co když jsem to neviděl všechno?

Vzal jsem nůž.
Ruka se mi třásla.

A právě v tu chvíli se na monitoru objevilo nové oznámení:

„NOVÝ NOSIČ DETEKOVÁN V LEDNICI.“

Pomalu jsem otočil hlavu.
Dvířka lednice byla zavřená.
Ale zevnitř se ozvalo tiché cvaknutí.

A tehdy mi to došlo.

Tohle není experiment.
Ani konspirační teorie.
Ani šílený projekt.

Tohle je jen nová verze reality.
Tichá. Pohodlná. Jedlá.

A otázka už nezní, co bylo v tom párku.

Otázka je jiná:
kolik lidí právě teď snídá to samé — a ani nedořeže až do konce?