Žádná typická složka. Žádné okno „USB disk“.

Jen černé pozadí a pomalu se objevující bílá písmena, jako by někdo psal živě.

„POKUD TOHLE ČTETE, UŽ JSTE SOUČÁSTÍ ŘETĚZCE.“

Sevřel se mi žaludek. Téměř mimovolně jsem se rozhlédla – kuchyň byla prázdná. Lednička hučela, hodiny lhostejně tikaly. Obyčejné ráno. A přesto mi mrzly ruce.

Stiskla jsem Enter.

Začaly se otevírat soubory. Žádné fotky. Žádná videa.

Data. Adresy. Jména.

Nejdřív jsem si myslela, že je to špatný vtip. Pak jsem uviděla něco, co mi vyrazilo dech.

Moje adresa.

Moje budova.

Moje patro.

Pod tím datum.

Včerejší.

A stručná poznámka:

„PRVNÍ NÁKUP“

Při scrollování mi vyschlo v krku.

Byly tam desítky dalších adres – různá města, různé země. Vedle nich běžné produkty: chléb, jogurt, mleté ​​hovězí maso, klobásy.
Všechny nesly stejnou razítko: „OVĚŘENO“.

Tehdy mi to došlo.

Tohle nebyl seznam obětí.

Byl to seznam kupujících.

Otevřel jsem další soubor.

Chladný, klinický text, prostý jakýchkoli emocí:

„Integrované komponenty ve zpracovaných potravinářských výrobcích.

Kontakt s tělem potvrzen.

Sekundární reakce: žádné.
Úroveň vědomí: minimální.
Zvědavost zaručuje aktivaci.“

Opřel jsem se o židli.

Klobása. USB disk. Kovový.
Část jsem z něj snědl. Část jsem spolkl.

Napadla mě absurdní, pak děsivá myšlenka: co když to nebylo jen obyčejné zařízení pro ukládání dat?

Další soubor se otevřel sám od sebe.

Video.
Pohled z bezpečnostní kamery v supermarketu. Lidé nakupovali. Obyčejné tváře. Unavené. Spěchající.

Pak se obraz přiblížil – a já jsem nad jejich hlavami uviděla značky.

Zelená. Žlutá. Červená.

Nad mou: červená.

Pod videem věta:

„VYSOKÁ ZVÍDAVOST. VHODNÉ PRO DRUHOU FÁZI.“

Začaly se mi třást ruce.

Vytrhla jsem USB disk z počítače, jako bych se mohla spálit. Obrazovka ale zůstala zapnutá.

Objevila se poslední zpráva.

„NEJSI PRVNÍ.“

NEBUDEŠ POSLEDNÍ.

NEJTĚŽŠÍ JE PŘIJÍMAT, ŽE TOHLE JE TEĎ NORMÁLNÍ.

Zůstala jsem nehybná.

Na pultu stále ležela klobása.

Čistý řez. Růžová. Dokonale nevinná.

Přemýšlela jsem, že ji vyhodím. Rozsekám ji. Nechám ji zmizet.

Ale zmocnila se mě jiná myšlenka, mnohem znepokojivější:

Co když je uvnitř ještě něco jiného?

Co kdybych neviděl všechno?

Zvedl jsem nůž.

Ruka se mi třásla.

V tu chvíli se na obrazovce objevilo oznámení:

„V CHLADNIČCE ZJIŠTĚNA NOVÁ POLOŽKA.“

Pomalu jsem otočil hlavu.
Dveře ledničky byly zavřené.

Ale zevnitř se ozvalo tiché cvaknutí.

A pak se všechno vyjasnilo.

Tohle není experiment.

Ani konspirační teorie.

Ani laboratorní experiment.

Je to prostě nová verze světa.

Tichá. Pohodlná. Jedlá.

A skutečná otázka už nezní, co bylo v té klobáse.

Skutečná otázka zní:
Kolik lidí právě teď jí stejnou snídani – aniž by ji kdy ukrojili do konce?